Vídeňská měna
Vídeňská měna byla rakouská peněžní soustava zavedená po státním bankrotu roku 1811, kdy byly znehodnocené bankocetle měněny za výplatní listy v poměru pět ku jedné. Sloužila jako účetní i oběžná měna habsburské monarchie; existovala souběžně s konvenční měnou a zanikla až zavedením rakouské měny roku 1857.
| Zavedení | patent z 20. února 1811 po státním bankrotu |
|---|---|
| Výměna bankocetlí | 5 zlatých bankocetlí = 1 zlatý vídeňské měny |
| Papírová platidla | výplatní (směnné) listy 1811, anticipační listy 1813 |
| Vztah ke konvenční měně | 250 zlatých vídeňské měny = 100 zlatých konvenční měny |
| Zánik | zavedení rakouské měny dekretem z 19. září 1857 |
Historie
Habsburská monarchie financovala války s Francií rostoucí emisí papírových bankocetlí. Jejich množství narůstalo a tržní hodnota klesala. Ceny v papíru se vzdalovaly hodnotě stříbrných mincí.
Patent z 20. února 1811 oznámil státní bankrot a výměnu bankocetlí za výplatní listy, německy Einlösungsscheine, v poměru pět starých zlatých za jeden nový. Nová jednotka se označovala jako Wiener Währung.
Reforma snížila nominální hodnotu pohledávek o osmdesát procent. Po založení Rakouské národní banky roku 1816 se poměry stabilizovaly. Sto zlatých konvenční měny odpovídalo 250 zlatým vídeňské měny. Starší označení se v účtech používalo i po změně oběživa v praxi.
Bankocetle, výplatní listy a správný přepočet
Na listině je nutné číst měnovou doložku. Stejný znak zlatého může znamenat konvenční nebo vídeňskou měnu. Poměr pět ku jedné patří výměně roku 1811; poměr 2,5 ku jedné vztahu vídeňské a konvenční měny.
Výplatní list je papírový státní platební prostředek.
Pozdější ražba z napoleonské doby automaticky není ve vídeňské měně. Rozhoduje právní standard nominálu a účetní vyjádření.