Einlösungsschein

Einlösungsschein byl rakouský papírový peníz zavedený bankrotním patentem roku 1811 po znehodnocení bankocetlí za napoleonských válek. Staré papíry se měnily v poměru pět ku jedné za vídeňskou měnu. Omezený náklad měl obnovit důvěru, další anticipační poukázky však peněžní zásobu znovu rozšířily.

Historie

Habsburská monarchie vydávala od 18. století papírové bankocetle, které původně doplňovaly kovové peníze a usnadňovaly velké platby. Stát jejich emisí získával úvěr, ale důvěra závisela na množství v oběhu a možnosti směny. Války s revoluční a napoleonskou Francií prudce zvýšily vojenské výdaje a tlak na další tisk.

Množství bankocetlí rostlo rychleji než schopnost státu získávat daně a kov. Jejich tržní kurz vůči stříbrným mincím klesal a ceny vyjadřované v papírové měně rostly. Rakouská národní banka uvádí, že bankocetl v nominální hodnotě sto zlatých měl na konci roku 1810 hodnotu přibližně patnácti zlatých ve stříbře.

Císařský patent z 20. února 1811, později označovaný jako bankrotní, nařídil zásadní měnovou změnu. Obíhající bankocetle se měly vyměnit za Einlösungsscheine v poměru pět ku jedné. Držitel tedy za sto zlatých starého papíru obdržel dvacet zlatých nové vídeňské měny. Ztrátu nesli obyvatelé, věřitelé a příjemci pevných plateb.

Název Einlösungsschein lze přeložit jako výměnný nebo umořovací poukaz. Vydávala jej privilegovaná spojená výměnná a umořovací deputace. Nové papíry byly označovány jako Wiener Währung, vídeňská měna, a jejich plánovaný oběh byl omezen přibližně na 212 milionů zlatých.

Vydání zahrnovalo různé nominály a na podzim 1811 byly do oběhu uvedeny také poukázky po jednom a dvou zlatých. Text a hodnotové údaje měly sloužit obyvatelům vícejazyčné monarchie. Papír, tisk, podpisy, číslování a úřední razítka omezovaly padělání, ochrana však byla ve srovnání s pozdějšími bankovkami jednoduchá.

Vláda slíbila množství nové měny nezvyšovat, válečné potřeby však pokračovaly. Místo další emise téhož názvu začala vydávat Antizipationsscheine, anticipační poukázky zajištěné očekávanými výnosy pozemkové daně. Formálně šlo o jiný nástroj, hospodářsky však rozšiřoval papírové oběživo a oslaboval původní záměr omezení.

V březnu 1816 dosáhl společný oběh výměnných a anticipačních poukázek podle archivních údajů přibližně 679 milionů zlatých vídeňské měny. Po porážce Napoleona potřebovala monarchie stabilnější instituci a důvěryhodnější peníze. Bankovní patent z 1. června 1816 založil privilegovanou Rakouskou národní banku.

Jedním z prvních úkolů nové banky byla výměna oslabeného papírového oběživa za nové bankovky a stříbro. Veřejnost po zkušenosti s inflací a nuceným přepočtem papíru nedůvěřovala snadno. Nápor na výměnu v létě 1816 byl tak velký, že banka musela proces po krátké době omezit a postupovat pozvolněji.

Stahování vídeňské měny trvalo řadu let. Rakouská národní banka uvádí, že do roku 1835 bylo z odhadovaných 450 milionů zlatých zbývajícího oběhu odstraněno asi 430 milionů. Einlösungsscheine tedy nezmizely v jediném okamžiku a jejich právní i tržní význam se měnil podle výměnných pravidel.

Měnová krize roku 1811 bývá označována za rakouský státní bankrot, protože stát jednostranně snížil hodnotu svých papírových závazků. Nešlo však o úplné zrušení všech peněz ani o konec mincí. Kovové a papírové prostředky obíhaly vedle sebe s rozdílným kurzem a reforma zasáhla především hodnotu státního papíru a smluv v něm vyjádřených.

Nominály, tisk a určování rakouských poukázek z roku 1811

Dochované Einlösungsscheine se určují podle nominálu, data, vydávající deputace, sériového označení, podpisů a tiskové varianty. Wien Museum eviduje například jednuzlatový kus datovaný 1. března 1811, tištěný na papíře ve Vídni. Rozměr a barva pomáhají, ale u oběhového exempláře se mohou měnit opotřebením.

Hodnotové údaje v několika jazycích odrážejí správní rozmanitost monarchie. Německý hlavní text používá dobový pravopis a typografii. Přepis musí rozlišovat dlouhé s, ligatury a poškozená písmena; modernizovaný překlad není náhradou přesného opisu originálu.

Einlösungsschein není bankovkou Rakousko-Uherska, protože vznikl v Rakouském císařství desítky let před dualismem roku 1867. Není ani běžným nouzovým platidlem obce. Emitentem byl státem vytvořený orgán a poukázka patřila k celomonarchické reformě vídeňské měny.

Padělky existovaly už v době oběhu a později vznikaly reprodukce pro sběratele. Pravost se hodnotí podle papíru, tisku, podpisů, číslování, rozměru a srovnání s katalogem. Rovné okraje či svěží barva nejsou samy důkazem novodobé kopie, protože některé kusy zůstaly neoběhové.

Sběratelská cena závisí na nominálu, variantě, vzácnosti, úplnosti okrajů a čitelnosti. Historická hodnota není totožná s nominálem přepočteným na dnešní měnu. Poukázka je pramenem k inflaci, nucené devalvaci a vzniku centrální banky, nikoli příslibem dnešní výměny za stříbro. Její neplatnost se hodnotí odděleně od sběratelské ceny.