Niccolo Machiavelli
Niccolò Machiavelli (3. května 1469 – 21. června 1527) byl florentský diplomat, státní úředník, politický myslitel, historik a dramatik. Proslul spisem Vladař, v němž popsal politiku jako samostatnou oblast s vlastními pravidly, oddělenou od morálky. Bývá označován za otce moderní politické filozofie a vědy.
| Celé jméno | Niccolò di Bernardo dei Machiavelli |
|---|---|
| Narození | 3. května 1469, Florencie |
| Úmrtí | 21. června 1527, Florencie |
| Úřad | sekretář druhé kanceláře Florentské republiky (1498–1512) |
| Hlavní díla | Vladař (napsán 1513, vydán 1532), Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia (vydány 1531), Umění války, Florentské dějiny, Mandragora |
Historie
Niccolò Machiavelli se narodil 3. května 1469 ve Florencii. Jeho otec Bernardo byl právník se skromným příjmem, který synovi zajistil humanistické vzdělání. Mladý Niccolò studoval latinu, rétoriku a klasické autory, zejména Livia, jehož dějiny Říma později hluboce ovlivnily jeho politické myšlení. Vyrůstal v době rozkvětu florentské renesance za Lorenza Medicejského.
Politická kariéra Machiavelliho začala roku 1498, kdy byl po pádu Girolama Savonaroly jmenován sekretářem druhé kanceláře Florentské republiky a zároveň tajemníkem rady Deseti, která řídila diplomacii a válečné záležitosti. Během čtrnácti let ve státní službě jednal mimo jiné s francouzským králem Ludvíkem XII., císařem Maxmiliánem I. a italskými knížaty a roku 1503 sledoval v Římě konkláve, které zvolilo papeže Julia II.
Klíčovou zkušeností bylo jeho působení u Cesara Borgii roku 1502. Borgia, nemanželský syn papeže Alexandra VI., budoval vlastní stát ve střední Itálii kombinací vojenské síly, lstivé diplomacie a bezohledného násilí; Machiavelli byl v prosinci 1502 svědkem jeho zúčtování s protivníky v Senigallii.
Ve Florencii Machiavelli prosazoval vytvoření občanské milice namísto najímání žoldnéřů. Argumentoval, že žoldnéřští velitelé (condottieri) jsou nespolehliví a nákladní, zatímco občané bojující za vlastní stát jsou motivovanější. V únoru 1506 už milice cvičila a roku 1509 dobyla pod jeho vedením Pisu, což byl vrchol Machiavelliho politické kariéry.
Pád přišel v srpnu 1512, kdy se Medicejští se španělskými vojsky vrátili do Florencie a republika padla. Machiavelli byl propuštěn ze všech funkcí, neprávem obviněn z účasti na spiknutí, uvězněn a mučen. Po třech týdnech byl propuštěn na základě amnestie, kterou vyhlásil nově zvolený papež Lev X. Stáhl se na venkovský statek v Sant'Andrea in Percussina u San Casciana a v tomto vynuceném ústraní napsal svá nejslavnější díla.
Vladař vznikl kolem roku 1513 jako pokus získat přízeň Medicejských a vrátit se do politiky; Machiavelli spis věnoval Lorenzovi di Piero Medicejskému. Kniha rozebírá, jak získat a udržet politickou moc. Slavná pasáž o tom, zda je lepší být milován, nebo obáván, dospívá k závěru, že panovník, který musí volit, je bezpečnější, když se ho lidé bojí. Tiskem spis vyšel až roku 1532, pět let po autorově smrti.
Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, sepsané kolem roku 1517 a vydané roku 1531, představují Machiavelliho republikánské myšlení. Na rozdíl od Vladaře zde obhajuje republiku jako nejlepší formu vlády. Rozebírá římské dějiny a vyvozuje z nich zásady úspěšné republiky – smíšenou ústavu, občanskou ctnost a schopnost přizpůsobit se. Tvrdí, že spory mezi patriciji a plebeji římskou republiku posilovaly, protože vedly k vyváženějším zákonům.
K dalším dílům patří Umění války, kde uplatňuje antické vojenské zásady na soudobé válečnictví, a Florentské dějiny, které mu roku 1520 objednal kardinál Giulio Medicejský, pozdější papež Klement VII. Jeho komedie Mandragora patří k nejznámějším renesančním hrám.
Machiavelli zemřel 21. června 1527 ve Florencii, několik týdnů po vyplenění Říma císařskými vojsky, a byl pohřben v kostele Santa Croce. Roku 1559 zařadila katolická církev Vladaře na Index zakázaných knih.
Machiavelliho myšlení a jeho ohlas
Machiavelliho oddělení politiky od morálky znamenalo převrat v politické teorii. Zatímco středověcí myslitelé jako Tomáš Akvinský podřizovali politiku křesťanské etice, Machiavelli zkoumal politiku jako samostatnou oblast s vlastními pravidly. Jeho přístup vycházel z pozorování skutečného chování vládců, ne z ideálů.
Jeho jméno se stalo základem pojmu machiavelismus, označujícího bezohlednou politiku, která k dosažení cíle použije jakékoli prostředky. Heslo „účel světí prostředky“ se mu však připisuje neprávem; v jeho díle v této podobě nestojí.
