Marduk

Marduk byl nejvyšší bůh babylonského pantheonu, pán osudu a vítěz nad chaosem, jehož zobrazení na mezopotamských a později helénistických mincích symbolizovalo královskou moc a kosmický řád. Jako ochránce Babylonu a božský patron královské dynastie představoval ztělesnění civilizačního triumfu nad silami chaosu, což se projevovalo v mincovní ikonografii po více než tisíciletí.

Historie

Marduk byl původně místním bohem města Babylonu, jeho kult je doložen od 3. tisíciletí před naším letopočtem. Zásadní vzestup Marduka nastal za vlády Chammurapiho kolem roku 1750 před naším letopočtem, kdy se Babylon stal hlavním městem Mezopotámie. Epos Enuma eliš popisuje, jak Marduk porazil pramatku chaosu Tiamat a z jejího těla stvořil svět, čímž se stal králem bohů a pánem osudu.

První zobrazení Marduka na platidlech nacházíme na babylonských hliněných tokenech a pečetích z 2. tisíciletí před naším letopočtem. Na raných mezopotamských šekelech ze 6. století před naším letopočtem, ražených za novobabylonské říše Nabukadnezara II., se objevuje mušchuššu, dračí symbol Marduka. Tyto stříbrné ražby představují jedny z nejstarších skutečných mincí světa s náboženskou tematikou.

V perském období po dobytí Babylonu Kýrem Velikým v roce 539 před naším letopočtem byl Marduk respektován jako významné božstvo. Achajmenovci razili darejky a sikly s motivy odvozujícími se z Mardukova kultu. Alexandr Veliký po dobytí Babylonu v roce 331 před naším letopočtem obnovil Mardukův chrám Esagila a razil tetradrachmy s babylonskými motivy. Plánoval učinit Babylon hlavním městem své říše, což by výrazně posílilo Mardukův kult.

Za Seleukovců byl Marduk ztotožněn s řeckým Diem a jeho kult pokračoval v helénizované formě. Seleukovské mince ražené v Babylonu nesly symboly odvozené z Mardukovy ikonografie - hvězdu, rozetu nebo stylizovaného draka. Město Seleukie na Tigridu, nové hlavní město, převzalo některé náboženské funkce Babylonu. Parthové po dobytí Mezopotámie v roce 141 před naším letopočtem zachovali Mardukův kult a razili drachmy s mezopotamskými motivy.

V období Parthské a Sásánovské říše Marduk postupně splýval s íránskými božstvy, zejména s Ahura Mazdou. Jeho zobrazení na mincích se stávalo vzácnější a více synkretické. Babylon postupně upadal a s ním i Mardukův kult. Poslední doklady uctívání Marduka pocházejí z 1. století našeho letopočtu. Arabské dobytí v 7. století definitivně ukončilo třítisíciletou tradici tohoto božstva.

Dračí symbolika a atributy moci

Marduk je na mincích a pečetích zobrazován jako vousatý muž v dlouhém rouchu s cylindrickou čapkou s rohy, typickou pro mezopotamská božstva. V rukou drží prut a kruh, symboly spravedlnosti a úplnosti. Jeho nejdůležitějším atributem je marru, trojúhelníková motyka nebo lopata, symbol jeho moci nad zemí a vodou. Někdy drží síť, kterou polapil Tiamat, nebo luk, kterým ji zabil.

Mušchuššu, dračí hybrid s hadím tělem, lví přední částí a orlími zadními tlapami, je Mardukovým posvátným zvířetem a nejčastějším symbolem na mincích. Tento composite creature představuje Mardukovu moc nad všemi říšemi - nebem, zemí i vodou. Na babylonských ražbách kráčí mušchuššu vedle bohova symbolu nebo nese jeho trůn. Rohatý had je dalším Mardukovým symbolem objevujícím se na mincích.

Osmicípá hvězda nebo rozeta představuje Marduka jako nebeské božstvo určující osudy. Na některých mincích je zobrazena šipka nebo blesk symbolizující jeho zbraně proti chaosu. Stylizovaný strom života se objevuje jako symbol Mardukovy role stvořitele a udržovatele kosmického řádu. V helénistickém období přebírá Marduk-Zeus atributy řeckého boha - blesky, orla a žezlo.

Na vzácných zobrazeních celé postavy Marduk stojí na mušchuššu nebo sedí na trůnu obklopený ostatními bohy, kteří mu předali tablice osudu. Některé pečeti zobrazují scénu z Enuma eliš - Marduka bojujícího s Tiamat zobrazenou jako mořský drak. V synkretických formách splývá s Belem (Pánem), Nabu (bohem písma) nebo Šamašem (bohem slunce).

Zajímavosti

• Babylonská Nová léta (Akitu) trvala 12 dní a zahrnovala rituální předčítání celého eposu o Mardukově vítězství
• Alexandr Veliký zemřel v Mardukově chrámu v Babylonu roku 323 před naším letopočtem
• Visutá zahrada Semiramidina, jeden ze sedmi divů světa, byla součástí Mardukova chrámového komplexu
• Babylonská věž (Etemenanki) byla ve skutečnosti Mardukův zikkurat vysoký přes 90 metrů
• Tablice osudu, které Marduk získal poražením Tiamat, byly každoročně rituálně "čteny" pro určení osudu následujícího roku
• Poslední kněz Marduka, Seleukos z Babylonu, údajně předal posvátné texty Berósovi, který je přeložil do řečtiny