Mědinikl

Mědinikl je veleslavínský název pro medník, historickou českou drobnou minci raženou z mědi nebo mosazi v sedmnáctém až devatenáctém století. Tyto mince nejnižší hodnoty, odpovídající čtvrtině krejcaru, sloužily pro každodenní drobné platby chudého obyvatelstva a jejich masová produkce dokumentuje monetizaci ekonomiky v raném novověku.

Historie

Měděné mince se v českých zemích objevily již ve středověku jako nouzové platidlo, ale pravidelná ražba začala až v šestnáctém století. První české měděné peníze razil Ferdinand I. Habsburský v roce 1573 v Praze jako reakci na nedostatek drobné stříbrné mince. Tyto rané měďáky byly často odmítány, protože lidé nedůvěřovali mincím bez obsahu drahého kovu. Situace se změnila během třicetileté války, kdy nedostatek stříbra vedl k masové ražbě měděných mincí. Kiprové období po Bílé hoře znamenalo inflaci a měďáky se staly běžnou součástí oběživa.

V sedmnáctém století se ustálil systém měděných nominálů - mědinikl jako nejmenší, následovaný grešlí a krejcarem. Mědinikl měl hodnotu čtvrtiny krejcaru nebo půl haléře. Tyto drobné mince razily nejen královské mincovny, ale s povolením panovníka také města a šlechtici. Kvalita a váha měďáků se značně lišila, což vedlo k jejich přezdívkám jako "plecháče" nebo "šupáky". V lidovém prostředí vznikla řada rčení o bezcennosti měďáků - "nemít ani měďák" nebo "nestojí za měďák".

Marie Terezie provedla v roce 1750 měnovou reformu, která standardizovala měděné mince. Nové mědinikly měly jednotnou váhu 1,7 gramu a průměr 17 milimetrů. Na líci byl rakouský orel, na rubu hodnota a letopočet. Za Josefa II. se design změnil - objevil se portrét panovníka. V devatenáctém století postupně mědinikly mizely z oběhu, nahrazované modernějšími mincemi. Poslední rakouské měďáky byly raženy v roce 1816. V lidové kultuře však pojem přežil jako označení bezcenné věci nebo malé částky.

Mědinikl v mincovnictví a ekonomice

Mědinikl představoval důležitý prvek monetární ekonomiky raného novověku. Měděné mince umožňovaly drobný maloobchod, výplatu nádeníků a každodenní tržní transakce. Jejich ražba byla pro mincovny výhodná - měď byla levná, ražební náklady minimální, ale nominální hodnota převyšovala materiálovou. Rozdíl představoval ražební zisk. Mincovny v Praze, Kutné Hoře a Jáchymově razily miliony měďáků ročně.

Technologie ražby měďáků byla jednodušší než u stříbrných mincí. Používaly se mechanické vřetenové lisy s nižším tlakem. Razidla byla hrubší, často se neměnila i při opotřebení. Měďáky se razily ve velkých sériích - denní produkce mohla dosáhnout 10 tisíc kusů. Problémem bylo padělání - nízká hodnota mědi umožňovala snadnou výrobu falešných mincí. Některé padělky byly kvalitnější než oficiální ražby. Dalším problémem byla koroze - měděné mince rychle tmavly a rozpadaly se. Přesto mědinikl plnil důležitou ekonomickou funkci. Umožňoval participaci nejchudších vrstev na peněžní ekonomice a postupnou monetizaci naturální směny. Archeologické nálezy měďáků dokumentují rozšíření peněžního hospodářství do vesnických oblastí.

Zajímavosti

• Název "mědinikl" pochází z německého "Kupfernickel" - měděný nikl, což byla hornická přezdívka pro měděnou rudu
• Největší depot měďáků byl nalezen v Praze na Hradčanech - přes 50 tisíc kusů ukrytých během třicetileté války
• Některá města razila čtvercové měďáky pro snadnější rozlišení od kulatých krejcarů
• V době největší inflace v roce 1623 měl mědinikl tak malou hodnotu, že se používal jako knoflík
• Poslední mědinikl v rakouské monarchii byl ražen v roce 1816, ale v oběhu se udržely až do zavedení korun