Mýto

Mýto je historický poplatek vybíraný za průjezd určitým územím, přes most, brod nebo městskou bránu, který ve středověku a raném novověku představoval významný zdroj příjmů a často se platil v mincích specifických pro danou oblast. V numismatice představuje mýto důležitý kontext pro regionální měnové systémy, přičemž mýtné známky, tokeny a účelové ražby dokumentují složitou ekonomiku dopravy a obchodu před vznikem moderních komunikací.

Historie

Systém mýta sahá do starověkého Říma, kde se vybíralo vectigal za užívání císařských silnic a mostů. Slavný Pons Sublicius přes Tiberu měl mýtnou stanici, kde se platil quadrans - nejmenší bronzová mince. Byzanc kontrolovala Bospor a vybírala mýto ze všech lodí, což generovalo příjmy převyšující císařské daně. Vikingové ustanovili mýtné stanice na ruských řekách, kde vybírali stříbrné dirhamy od arabských obchodníků směřujících do Skandinávie.

Středověké mýto dosáhlo extrémní fragmentace - na české zemské stezce z Prahy do Norimberka bylo 48 mýtných stanic. Každá vyžadovala platbu v lokální měně, což nutilo kupce nosit desítky typů mincí. Mýto se platilo podle typu zboží - sůl, víno a luxusní látky podléhaly vyššímu mýtu než obilí. Města získávala mýtná práva jako privilegium - Praha inkasovala mýto na Juditině mostě, který financoval údržbu a obranu města. Církevní instituce vlastnily lukrativní mýta - klášter v Sankt Gallenu kontroloval alpské průsmyky a přijímal platby v italských zlatých mincích.

Raný novověk přinesl systematizaci mýtného systému. Habsburkové sjednotili mýtné tarify v dědičných zemích a zavedli úřední mýtné známky nahrazující platbu mincemi. Francouzská monarchie pronajímala mýta soukromým fermierům, kteří garantovali fixní příjem koruně. Anglické turnpike trusts od 17. století vydávaly mýtné tokeny z mědi nebo mosazi, které fungovala jako místní platidlo. Brandenburg-Prusko použilo příjmy z labského mýta na vybudování moderní armády.

Industrializace 19. století transformovala mýtný systém. Železnice nahradily silniční mýta jízdným, placené papírovými jízdenkami místo mincí. Rýnská konvence 1831 zrušila většinu říčních mýt, což urychlilo ekonomický rozvoj. Poslední feudální mýta zmizela s revolucemi 1848. Moderní dálniční mýto obnovilo princip - italské autostrade od 1924 používaly speciální žetony, francouzské autoroutes zavedly elektronické mýtné. Současné elektronické mýtné systémy jako E-ZPass nebo evropské e-mýto eliminovaly fyzické platby, ale princip zpoplatnění infrastruktury přetrvává.

Mýtné platidla a známky

Mýtné platby používaly různé formy - oficiální mince, účelové tokeny, olověné plomby jako doklad zaplacení. Města razila speciální mýtné pfennigy s nízkým obsahem stříbra určené pouze pro lokální platby. Mýtné známky z cínu, olova nebo mosazi nahrazovaly drobné mince a fungovaly jako vratné stvrzenky. Některé byly přenosné a obchodovatelné jako primitivní cenné papíry.

Falšování mýtných známek bylo časté - používaly se olověné napodobeniny nebo přeražené staré známky. Ochrana zahrnovala složité vzory, tajné značky a pravidelnou výměnu designu. Kirchensteuer - církevní mýtné známky německých biskupství obsahovaly relikvie nebo svěcenou vodu jako ochranu proti padělání. Sbírky mýtných známek dokumentují obchodní cesty a ekonomickou geografii - nejcennější jsou kompletní sady z významných obchodních tras.

Zajímavosti

• Mýto na London Bridge financovalo jeho údržbu 600 let - poslední mýtný výběrčí odešel do penze v roce 1857
• Karel IV. osvobodil pražské studenty od mýta, což vedlo k rozsáhlému pašování zboží pod studentskými pláštěmi
• Benátské mýto za průjezd Canal Grande se platilo házením mincí do bronzové sochy Gobba di Rialto
• Některé alpské mýtné stanice přijímaly platbu v soli, která měla vyšší hodnotu než stříbro
• Americká Route 66 měla ilegální "mýtné bandity", kteří stavěli falešné závory a vybírali poplatky
• Poslední soukromé mýto v Evropě na mostě ve waleské vesnici Skenfrith bylo zrušeno až v roce 2003