Nacionalismus

Nacionalismus je politický a společenský směr, který klade důraz na národ jako základní společenství lidí a na jeho právo na vlastní kulturu, jazyk a často i stát. Může mít podobu emancipačního hnutí usilujícího o rovnoprávnost, ale také výlučné ideologie, která ostatní skupiny znevýhodňuje nebo vylučuje.

Historie

Nacionalismus se jako moderní jev začal formovat v 18. století a výrazně se rozvinul v 19. století. Navázal na proměnu evropské společnosti, v níž se postupně oslabovaly stavovské vazby, rostl význam vzdělání, tisku a veřejné debaty a zároveň se měnila představa legitimity moci. Zatímco starší monarchie se opíraly o dynastické právo a náboženské zdůvodnění, moderní doba stále častěji zdůrazňovala „lid“ jako zdroj politické autority. V tomto prostředí získala na významu myšlenka, že lidé spjatí jazykem, kulturou a společnými dějinami tvoří národ, který má být nositelem suverenity.

Velký impuls přinesly revoluce konce 18. století, zejména francouzská, která spojila občanství s ideou národa a vytvořila model, v němž je stát chápán jako společenství občanů. Zároveň se v 19. století šířil romantismus, který posílil zájem o národní jazyky, lidovou kulturu, mýty a historii. V mnohonárodnostních říších se tyto podněty proměnily v emancipační programy: národní hnutí usilovala o uznání jazyka ve školství a úřadech, o vlastní kulturní instituce a později i o politickou autonomii. Nacionalismus zde často vystupoval jako nástroj modernizace – podporoval gramotnost, školství, spolkový život a vznik veřejné sféry.

Současně však nacionalismus získával i jinou tvář. Tam, kde se národ definoval úzce a výlučně, mohl se obracet proti „cizím“ skupinám a vytvářet hierarchie. V pozdním 19. a na počátku 20. století se v Evropě i mimo ni propojoval s rasovými teoriemi, imperialismem a představou, že národy mezi sebou soupeří o prostor a moc. V takových podobách se nacionalismus stal zdrojem napětí mezi státy i uvnitř nich, protože jazykové a kulturní hranice málokdy odpovídaly hranicím politickým. Právě tento rozpor patřil k faktorům, které přispívaly k mezinárodním konfliktům první poloviny 20. století.

Po první světové válce se princip národního sebeurčení stal důležitou součástí mezinárodního uspořádání a podpořil vznik či obnovu řady států. Přesto se ukázalo, že samotné vymezení „národa“ je sporné a že vznik národních států neznamená automaticky vyřešení menšinových otázek. Ve 20. století se navíc nacionalismus stal i nástrojem masové politiky: mohl mobilizovat společnost k obraně a solidaritě, ale také sloužit autoritářským režimům k legitimizaci moci a k vymezování „nepřítele“. Po druhé světové válce část evropských zemí hledala cestu, jak nacionalistické konflikty omezit prostřednictvím spolupráce a integrace, přesto se nacionalismus v různých podobách vracel – například v debatách o suverenitě, migraci či identitě.

Mimo Evropu měl nacionalismus často podobu antikoloniálního hnutí. V Asii, Africe i Americe byl spojen s bojem za nezávislost a s budováním moderních států. I zde se ale projevovala jeho dvojznačnost: mohl být sjednocujícím programem proti vnějšímu vlivu, zároveň však mohl vytvářet napětí mezi etnickými, jazykovými či náboženskými skupinami uvnitř nových států.

Podoby, znaky a použití pojmu

Nacionalismus může mít více podob podle toho, jak definuje národ a co od něj očekává. Občanský nacionalismus zdůrazňuje společné občanství, zákony a politickou loajalitu ke státu bez ohledu na původ. Etnický či kulturní nacionalismus klade větší důraz na původ, jazyk, tradice a „sdílenou krev“, což může snadněji vést k vylučování menšin. V praxi se tyto typy často prolínají a konkrétní hnutí může kombinovat prvky obou.

Typickými znaky nacionalistických idejí jsou důraz na národní symboly (vlajka, hymna, státní svátky), na výklad dějin jako „národního příběhu“, na ochranu jazyka a na představu, že národ má zvláštní zájmy, které je třeba hájit. Nacionalismus bývá silnější v dobách krize, nejistoty nebo rychlých společenských změn, kdy lidé hledají srozumitelný rámec identity a solidarity. Současně ale může fungovat i jako pozitivní integrační síla, pokud podporuje občanskou soudržnost a respekt k pluralitě.

Z numismatického a notafilního hlediska se nacionalismus často odráží v ikonografii: na mincích a bankovkách se objevují národní znaky, historické osobnosti, mytické motivy, alegorie vlasti, významné události nebo krajiny, které mají posilovat společnou identitu. Peníze tak mohou fungovat jako každodenní „médium“ státní symboliky, protože se dostávají do rukou většiny obyvatel a opakovaně připomínají, jak se stát a národ chtějí zobrazovat.