Patina

Patina na mincích je přirozený ochranný povlak vznikající chemickým působením vnějšího prostředí na povrch kovové mince v průběhu času. Tento oxidační proces vytváří charakteristické zbarvení, které může zvyšovat estetickou i sběratelskou hodnotu numismatického předmětu. Na stříbrných mincích vzniká žádoucí šedomodrá patina, zatímco bronzové a měděné exempláře získávají komplexní barevné spektrum od zelené po černou.

Historie

Fenomén patiny byl pozorován již ve starověku, kdy antičtí sběratelé mincí si všimli, že staré bronzové ražby získávají charakteristické zelené zbarvení. Římští numismatici rozlišovali mezi mincemi s přirozeným povlakem a čerstvě vyraženými exempláři, přičemž ty starší s patinou považovali za autentičtější. Plinius Starší ve svém díle Naturalis Historia popisuje zelený povlak na starých mincích jako aerugo nobilis - vznešenou měděnku.

Ve středověku byla patina často považována za nežádoucí nečistotu. Obchodníci a směnárníci pravidelně čistili mince do vysokého lesku, aby prokázali obsah drahého kovu. Tento přístup vedl k nevratnému poškození mnoha historických ražeb. Klášterní pokladníci uchovávali mince v látkových sáčcích napuštěných olejem, což částečně bránilo oxidaci, ale také odstraňovalo přirozenou patinu.

Renesance přinesla první vědecký zájem o chemické procesy tvorby patiny. Alchymisté 16. století experimentovali s různými látkami pro urychlení nebo zpomalení oxidace. Georg Agricola ve spisu De Re Metallica (1556) popsal různé typy koroze na mincích podle prostředí, kde byly uchovávány. Rozlišoval patinu z vlhkých sklepů, suchých půd a mořského prostředí.

V baroku se patina stala znakem autenticity a stáří. Sběratelé začali preferovat mince s přirozeným povlakem před vyčištěnými exempláři. Dvorní numismatik císaře Rudolfa II., Jacopo Strada, jako první systematicky katalogizoval různé typy patiny na antických mincích. Jeho klasifikace rozlišovala deset základních barevných variant od světle modré po černou.

Osvícenství 18. století přineslo první chemické analýzy složení patiny. Antoine Lavoisier v roce 1783 publikoval studii o oxidaci kovů, která vysvětlovala vznik různých barev patiny na základě chemického složení. Carl Wilhelm Scheele objevil v roce 1778, že zelená patina na mědi obsahuje uhličitan měďnatý (malachit) a zásaditý síran měďnatý (brochantit).

Devatenácté století znamenalo rozmach umělého patinování. Padělatelé vyvinuli sofistikované metody vytváření falešné patiny pomocí chemických roztoků, aby jejich výrobky vypadaly staře. Naopak muzejní konzervátorští začali zkoumat metody stabilizace přirozené patiny. Wilhelm Voss publikoval v roce 1889 první příručku konzervace mincí s patinou.

Ve 20. století se rozvinula vědecká numismatická konzervace. Spektroskopické analýzy umožnily přesné určení složení různých typů patiny. Bylo zjištěno, že kvalitní patina může chránit minci před další korozí. Mezinárodní numismatická společnost vydala v roce 1965 první směrnice pro zacházení s patinovanými mincemi, které doporučovaly ponechání přirozené patiny.

Současná numismatika považuje původní patinu za nedílnou součást historické mince. Moderní technologie jako rentgenová fluorescence umožňují nedestruktivní analýzu patiny pro datování a určení pravosti. Některé aukční domy dokonce garantují originalitu patiny pomocí certifikátů založených na mikroskopické analýze.

Typy patiny a jejich vlastnosti

Patina na stříbrných mincích vzniká reakcí stříbra se sloučeninami síry v atmosféře. Vytváří se tenká vrstva sulfidu stříbrného, která postupně mění barvu od zlatavé přes modrou až po černou. Tento proces je pomalý a může trvat desítky let. Kvalitní stříbrná patina je ceněna sběrateli a neměla by se odstraňovat, protože chrání minci a svědčí o její autenticitě.

Na bronzových a měděných mincích vzniká složitější patina kombinací oxidů, uhličitanů a síranů. Základní zelená barva pochází z uhličitanu měďnatého, zatímco modré odstíny vytváří azurit. Červená patina (kuprit) je vzácná a velmi ceněná. Černá patina může být tenorit nebo sulfid měďnatý. Hnědé tóny vznikají kombinací různých oxidů.

Rozlišujeme žádoucí a nežádoucí patinu. Žádoucí patina má jednotnou barvu (modrá, zelená, hnědá), hladký povrch a stabilní chemické složení. Nežádoucí patina vykazuje skvrny, nerovnoměrné zbarvení (červené, žluté, černé fleky) nebo aktivní korozi. Takzvaná bronzová nemoc je progresivní koroze způsobená chloridy, která může minci zcela zničit.

Odstranění patiny vyžaduje odborné znalosti. Nevhodné čištění může způsobit nevratné poškození mince a ztrátu numismatické hodnoty. Profesionální konzervátorští používají elektrochemické metody nebo speciální roztoky, které odstraňují pouze nežádoucí složky při zachování stabilní patiny.

Zajímavosti

• Nejcennější patina "rainbow toning" na stříbrných dolarech může zvýšit hodnotu mince o tisíce procent
• Mince ze ztroskotané lodi vytváří unikátní mořskou patinu s krystaly chloridu stříbrného
• Umělá patina vytvořená v 19. století je dnes často cennější než moderní padělky bez patiny
• Některé antické bronzové mince mají patinu silnější než samotné kovové jádro
• Tabákový kouř vytváří na stříbrných mincích charakteristickou zlatohnědou patinu
• NASA studuje patinu na historických mincích pro vývoj ochranných povlaků kosmických lodí