Ší'ité

Ší'ité jsou druhá největší větev islámu, která klade důraz na duchovní a dědičné vedení obce věřících prostřednictvím imámů z rodiny proroka Muhammada. Jejich tradice se od sunnitské liší hlavně pohledem na legitimní nástupnictví po prorokovi a na roli náboženské autority.

Historie

Ší'ité se začali vyhraňovat v prvních desetiletích po smrti proroka Muhammada roku 632. Základní spor, z něhož později vyrostlo rozlišení sunnitů a šíitů, se týkal vedení muslimské obce: část věřících zastávala názor, že nejbližším a nejlegitimnějším nástupcem proroka má být jeho příbuzný a zeť Alí ibn Abí Tálib. Jiní přijali postupnou volbu prvních chalífů v rámci komunity. Z původně politické otázky se postupně stala otázka nábožensko-právní a teologická, protože se začalo řešit, odkud pramení autorita výkladu víry a práva.

Za klíčový moment šíitské paměti je považována tragédie u Karbalá roku 680, kdy byl zabit Husajn ibn Alí, Alího syn a vnuk proroka. Událost se stala symbolem nespravedlnosti, oběti a věrnosti „pravému“ vedení. V šíitské tradici získala Karbalá hluboký etický a rituální význam: připomínka Husajnova utrpení se promítá do náboženského života, zvláště během svátku ášúrá, a ovlivňuje šíitskou spiritualitu i pojetí dějin jako zápasu mezi spravedlností a útlakem.

V průběhu staletí se šíitství rozvíjelo v různých podobách. Nejrozšířenější směr představují tzv. dvanáctníci, kteří uznávají posloupnost dvanácti imámů. Poslední z nich je podle víry „skrytý“ a na konci času se má vrátit jako Mahdí, aby obnovil spravedlnost. Vedle dvanáctníků se vyvinuly i další větve, například ismáílité, které mají odlišnou linii imámů a vlastní historický vývoj. Společným jmenovatelem šíitských směrů je důraz na rod proroka (Ahl al-bajt), na zvláštní roli imáma a na význam náboženského vědění předávaného autoritami.

Politické dějiny šíitů jsou pestré a regionálně rozdílné. V určitých obdobích vznikly státní útvary, které šíitské tradice výrazně podpořily, jindy šíité žili jako menšina v sunnitských říších. Důležitým mezníkem byla novověká proměna Íránu, kde se dvanáctnické šíitství stalo dominantní tradicí a postupně získalo i institucionální zázemí. Právě v šíitském prostředí se silně rozvinula role učenců a právníků, kteří vykládají náboženské právo a poskytují věřícím návod, jak žít v souladu s vírou.

V moderní době šíitské komunity existují v řadě zemí Blízkého východu i mimo něj a jejich společenské postavení se liší podle místních poměrů. Šíitství dnes nelze chápat jako jednolitý blok: vedle společných základů víry existuje různorodost v náboženské praxi, v právních zvyklostech i v vztahu k politice. Z historického hlediska však platí, že šíitská identita se utvářela kolem otázky legitimního vedení, paměti Karbaly a důrazu na autoritu imámů a učenců.

Učení, praxe a rozšíření

Ší'ité sdílejí základní pilíře islámu, ale jejich důraz se častěji soustředí na roli imámů jako duchovních vůdců a vykladačů víry. Imám v šíitském pojetí není pouze „představený modlitby“, nýbrž nositel zvláštní náboženské autority a tradice. U dvanáctníků se náboženský život opírá také o učence, kteří vydávají právní stanoviska a vedou věřící v praktických otázkách. Významnou součástí šíitské zbožnosti je připomínání Karbaly a postav spojených s rodinou proroka, což se promítá do obřadů, poutí a náboženské literatury.

V praxi se šíitské prostředí vyznačuje i některými odlišnostmi v právních detailech a v rituálním provedení, které však nemusí být na první pohled patrné. Velkou roli hrají náboženská centra, učenecké školy a lokální tradice. Z geografického hlediska tvoří šíité významné komunity například v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu, Bahrajnu a Libanonu, přičemž menšiny žijí i v dalších zemích. Dějinně i současně jde o tradici, která je pevně zakořeněná v islámském světě a jejíž kulturní projevy sahají od teologie a práva až po poezii, umění a paměťové rituály.