Sunnité

Sunnité jsou nejpočetnější větev islámu, která se hlásí k „tradici“ proroka Muhammada a uznává autoritu Koránu i prorocké tradice (sunny). Většina sunnitů přijímá prvé čtyři chalífy jako legitimní nástupce a náboženskou praxi opírá o právní školy a učené autority.

Historie

Sunnité se formovali v prvních desetiletích po smrti proroka Muhammada (632). Základní spor, který později vedl k rozlišení sunnitů a šíitů, se týkal otázky vedení obce věřících: zda má být nástupce vybírán na základě uznání a volby v rámci komunity, nebo zda má mít přednost příbuzenství a zvláštní postavení rodiny proroka. V raném období islámu šlo zároveň o politickou i náboženskou otázku, protože vůdce (chalífa) měl představovat autoritu v řízení obce, v právu i v ochraně víry.

Sunnitská tradice se historicky opírá o představu, že legitimní vedení po Muhammadovi převzali postupně Abú Bakr, Umar, Uthmán a Alí, často označovaní jako „spravedlivě vedení“ chalífové. Právě uznání této posloupnosti se stalo jedním z rozlišujících znaků sunnitského pojetí. V následujících stoletích se islámský svět rychle rozšířil a s ním i potřeba vyjasnit, jak se má víra vykládat a jak se má uplatňovat právo v každodenním životě. V této době se vedle teologických směrů začala stabilizovat i právní tradice, která se stala pro sunnitský islám klíčová.

Významným rysem sunnitského prostředí je důraz na náboženské vědění a na práci učenců. Vedle Koránu hraje zásadní roli sunna, tedy tradice o slovech a činech proroka, zachovaná v podáních zvaných hadísy. Protože se hadísy liší spolehlivostí a vznikaly v různých prostředích, vyvinula se postupně rozsáhlá metoda jejich hodnocení a třídění. Současně se rozvinula islámská jurisprudence, která hledala pravidla pro bohoslužbu, rodinný život, obchod i správu. V sunnitském islámu se ustálilo několik právních škol (madhhabů), jež nabízejí odlišné metodické přístupy, aniž by to nutně znamenalo rozkol ve víře.

Ve středověku se sunnitský islám stal dominantní v řadě velkých státních útvarů a městských center vzdělanosti. Učenecké instituce, mešity a školy vytvářely síť, která předávala náboženské vědění napříč regiony. Vedle „oficiální“ učené tradice hrály roli i duchovní proudy spojené se súfismem, který byl v sunnitském prostředí dlouho rozšířený a často se prolínal s místními zvyklostmi. Vývoj sunnitského světa byl přitom vždy různorodý: lišil se podle jazyka, kultury i politického uspořádání jednotlivých oblastí.

V novověku a moderní době se sunnitské společnosti vyrovnávaly s hlubokými proměnami – od kolonialismu a vzniku národních států po modernizaci vzdělávání a práva. V některých zemích se náboženské právo zčásti zachovalo v rodinných otázkách, jinde došlo k rozsáhlé sekularizaci. Současný sunnitský svět proto nelze popsat jedním modelem: zahrnuje tradiční učenecké autority, reformní proudy i různé formy náboženské praxe včetně menšin sunnitů v nesunnitských státech. Společným jmenovatelem zůstává vazba na Korán a sunnu a na dějinně utvářenou představu o jednotě obce, která se vyjadřuje zejména ve společných rituálech a sdílených základech víry.

Učení, praxe a rozšíření

Sunnité se v základních článcích víry shodují s ostatními muslimy: vyznávají jediného Boha, uznávají proroky a Korán jako zjevené Písmo. V náboženské praxi je středem pět pilířů islámu – vyznání víry, modlitba, almužna, půst v měsíci ramadánu a pouť do Mekky, pokud je možná. To, jak přesně se některé rituály provádějí, může být ovlivněno místní tradicí i právní školou, ale jádro obřadnosti je napříč sunnitským světem dobře rozpoznatelné.

Specifikem sunnitského islámu je výrazná role právních škol, které poskytují metodický rámec pro výklad práva a pro řešení nových situací. Tyto školy nejsou „církvemi“ v evropském smyslu, spíše představují tradice právního uvažování. V praxi tak může mít stejná otázka více legitimních odpovědí podle toho, jaká metodika je použita a jaké důkazy jsou považovány za rozhodující. Důležitou roli hraje také náboženské vzdělávání a autorita učenců, kteří vydávají právní stanoviska (fatwy) a pomáhají věřícím orientovat se v náboženských povinnostech.

Z hlediska rozšíření tvoří sunnité většinu muslimů ve světě a žijí ve velmi různých kulturních prostředích od severní Afriky přes Blízký východ až po jižní a jihovýchodní Asii. V důsledku migrace jsou významné sunnitské komunity i v Evropě a v Americe. Při popisu sunnitů je proto užitečné zdůraznit, že nejde o jednolitý „blok“: společné základy víry se pojí s velkou regionální rozmanitostí náboženské praxe, vzdělanosti i vztahu k politice.