Kolonialismus
Kolonialismus je politické a hospodářské ovládání cizího území, při němž vzdálená mocnost řídí jeho správu a využívá jeho zdroje i práci obyvatel. Nejčastěji se tak označuje evropská zámořská expanze od 15. století do dekolonizace po druhé světové válce.
| Význam | ovládání cizího území a jeho obyvatel vzdálenou mocností (metropolí) |
|---|---|
| Hlavní období | evropská expanze od 15. do poloviny 20. století |
| První zámořské říše | Portugalsko a Španělsko |
| Další mocnosti od 17. století | Nizozemsko, Francie, Anglie, Dánsko, Švédsko |
| Velká vlna dekolonizace | 1945–1975 |
| Numismatická souvislost | koloniální mince, ražené pro kolonie v mincovnách metropole nebo přímo v koloniích |
Historie
Kolonialismus jako jev není v dějinách omezen jen na Evropu, ale nejčastěji se tímto pojmem označuje novověká expanze evropských států od 15. století. Základní předpoklad byl technologický a organizační: rozvoj plavby po oceánu, zlepšení navigace a schopnost udržet zásobování na velké vzdálenosti. Portugalsko a Španělsko vytvořily první rozsáhlé zámořské državy, nejprve formou přístavních opěrných bodů a obchodních tras, později přímou správou dobytých území. Smlouva z Tordesillas roku 1494 rozdělila nově objevené země mezi tyto dvě mocnosti. V 17. století vznikly koloniální říše Nizozemska a Francie, anglické zámořské državy, z nichž později vyrostlo Britské impérium, a také dánské a švédské kolonie. Koloniální systém tak rostl spolu s globálním obchodem a stal se součástí soupeření evropských států.
Kolonialismus měl různé podoby. Někde šlo o osidlování (kolonie s výrazným přílivem evropských osadníků), jinde o správní či obchodní režim, kdy se državy opíraly o pevnosti, přístavy a kontrolu klíčových komodit. Prosazoval se násilím, nerovnými smlouvami nebo kombinací vojenské síly a ekonomického tlaku. Důležitým prvkem byla přeměna místních ekonomik: výroba se orientovala na export surovin a plodin do metropole, čímž se měnily tradiční vztahy, vlastnictví půdy i sociální struktura. Kolonialismus se zároveň pojil s otrokářstvím a nucenou prací, zejména v atlantském prostoru, kde vznikl rozsáhlý systém založený na přepravě zotročených lidí a na plantážní produkci.
Od 18. století se koloniální říše dál rozšiřovaly, ale zároveň začala dekolonizace: jako první se osamostatnily Spojené státy americké a v první čtvrtině 19. století většina španělských a portugalských držav v Americe. Konec 19. století přesto přinesl nový vrchol, označovaný jako „nový imperialismus“: evropské mocnosti si v takzvaném závodu o Afriku rozdělily téměř celý kontinent a rozšiřovaly vliv i v Asii, s odůvodněním „civilizační mise“, které v praxi zakrývalo hospodářské a strategické zájmy. V této době vznikaly rozsáhlé správní aparáty, budovala se infrastruktura a zaváděly se nové právní a školské systémy, současně však koloniální režimy udržovaly nerovnost, segregaci a omezené politické možnosti pro místní obyvatelstvo.
Ve 20. století se kolonialismus dostal do krize. Světové války oslabily evropské mocnosti, posílila myšlenka sebeurčení a v koloniích vznikala národní hnutí. Velká vlna dekolonizace v letech 1945–1975 přinesla vznik mnoha nových států v Africe a Asii; roku 1960 přijalo Valné shromáždění OSN Deklaraci o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům. Kolonialismus tím jako přímá správa zvenčí z velké části skončil, ale jeho důsledky přetrvaly: hranice vytvořené v koloniální éře, jazykové a právní dědictví, nerovné ekonomické vazby i dlouhodobé společenské konflikty.
Podoby, znaky a dopady
Kolonialismus se pozná podle nerovného vztahu mezi metropolí a ovládaným územím. Metropole rozhoduje o klíčových otázkách správy, vybírá daně nebo zisky z těžby a usměrňuje výrobu tak, aby sloužila jejím potřebám. Osadníci a koloniální elity mají výsady, zatímco místní obyvatelstvo má omezený přístup k moci, půdě a vzdělání. Kolonialismus se opírá o armádu, policii a administrativu, ale také o kulturní nástroje – jazyk, školství a právní rámec, které nerovné uspořádání upevňují.
Dopady kolonialismu se v jednotlivých oblastech lišily. V některých regionech vznikla infrastruktura a nové instituce, současně však docházelo k násilnému narušení místních společností, k přesunům obyvatelstva a k dlouhodobému hospodářskému podřízení. Kolonialismus (přímé ovládání území) se odlišuje od širšího imperialismu (mocenské prosazování vlivu i bez formální správy). Pojem neokolonialismus označuje situace, kdy formálně nezávislé státy zůstávají ekonomicky nebo politicky závislé na bývalých metropolích či jiných bohatších centrech.
S kolonialismem souvisejí koloniální mince, ražené buď pro kolonie v mincovnách metropole, nebo přímo v mincovnách kolonií. Měly omezený oběh a část z nich přebírala místní nominály i obrazovou náplň.
