Bronzové denáry

Denár patří k nejdéle raženým mincím starověku a zároveň k nejnázornějším ukázkám toho, jak se peníze znehodnocují. Vznikl kolem roku 211 před naším letopočtem, v době druhé punské války, a Řím jej razil ještě o pět set let později.

Zpočátku šlo o poctivou minci. Obsahovala v průměru 4,5 gramu stříbra, tedy jednu dvaasedmdesátinu římské libry, a měla hodnotu deseti asů. Právě z toho počtu pochází její jméno: denarius znamená doslova desetník.

Kolem roku 141 před naším letopočtem se přepočet změnil na šestnáct asů, protože as sám ztratil na váze. Vůči zlatému aureu platil denár zhruba v poměru jedna ku pětadvaceti.

Za císařství začal úpadek. Za Augusta klesla váha na 3,9 gramu, za Nerona v letech 64 až 68 na zhruba 3,41 gramu a ryzost na 93,5 procenta. Každý další císař ubral trochu víc – a protože mince vypadala stejně, dlouho si toho nikdo nemusel všimnout.

Ve 3. století už denár nestačil. Nahradil jej antoninián, mince vydávaná za dvojnásobnou hodnotu, ačkoli tolik stříbra neobsahovala; za Gordiana III. v letech 238 až 244 se z ní stalo hlavní platidlo říše.

Kolem roku 300 klesl obsah stříbra v denáru na pouhých pět procent, zatímco původní ražby měly pětadevadesát až osmadevadesát. Z mince se stal kus bronzu s tenkým povrchem – odtud označení bronzové denáry, pod nímž se pozdní ražby prodávají.

Samotný denár přesto nezmizel. Razil se dál ve zcela malých počtech, zřejmě k obřadním účelům, ještě v době tetrarchie mezi lety 293 a 313. Ze skutečných peněz se tak stala památeční mince na vlastní minulost.

Pro sběratele je právě tenhle sestup zajímavý. Postaví-li se vedle sebe denár z republiky a denár z konce třetího století, drží člověk v ruce dvě mince téhož jména, které spolu mají společné už jen to jméno – a mezi nimi leží pět set let římských dějin.