Bronzové antoniniány
Bronzové antoniniány jsou pozdní podobou římské mince, která vznikla roku 215 jako stříbrný dvojdenár. V krizi 3. století se z ní stala mince z mědi s několika procenty stříbra a tenkým stříbřitým povrchem. Ražbu antoniniánů ukončila až Diokleciánova měnová reforma kolem roku 294.
Antoninián zavedl roku 215 císař Caracalla. Platil zřejmě za dva denáry, stříbra však obsahoval jen asi jako denár a půl, takže už jeho vznik byl skrytým znehodnocením měny. Od denáru jej odlišuje paprsčitá koruna na hlavě císaře, podle níž se pozná i v pozdní měděné podobě.
V polovině 3. století, kdy říše čelila válkám na hranicích, vzpourám uzurpátorů a nedostatku drahého kovu, podíl stříbra prudce klesal. Za vlády Galliena (253–268) zbylo v minci jen několik procent stříbra a zbytek tvořila měď. Aby mince na pohled zůstala stříbrná, upravoval se povrch střížku tak, aby na něm vystoupila tenká vrstva stříbra. Ta se oběhem rychle setřela a odhalila měděné jádro – proto se tyto ražby dnes popisují jako bronzové nebo billonové.
Pokus o nápravu přinesl Aurelián (270–275), který zvýšil hmotnost mince a na rub nechal vyznačit číslice XXI. Podle převládajícího výkladu vyjadřují poměr dvaceti dílů mědi na jeden díl stříbra, tedy necelých 5 % stříbra. Značku XXI nesou i antoniniány jeho nástupců, například Proba nebo raného Diokleciána.
Antoniniány razil vedle Říma také řada provinčních mincoven, mezi nimi Antiochie, a vlastní antoniniány vydávali i uzurpátoři, například Carausius v Británii. Mince s tak nízkým obsahem stříbra už nemohla sloužit jako spolehlivá měna; ražbu ukončila Diokleciánova měnová reforma kolem roku 294, která zavedla novou měděnou minci follis.





