Bronzové denáry
Bronzové denáry jsou poslední ražby kdysi stříbrné římské mince. Ve 3. století denár ztrácel stříbro a v oběhu ho vytlačil antoninián. Jako malá mince ze slitiny mědi se pak denár razil už jen za Aureliána a v prvních letech Diokleciánovy vlády, než zůstal pouhou počítací jednotkou.
Denár se razil od 3. století před naším letopočtem jako stříbrná mince a po staletí byl páteří římského oběhu. Od Neronovy vlády jeho stříbro soustavně ubývalo: Nero snížil hmotnost na 1/96 římské libry, asi 3,4 gramu, a kolem roku 200 obsahoval denár už méně než 60 procent stříbra.
Roku 215 zavedl Caracalla antoninián, minci počítanou za dva denáry, ačkoli obsahovala jen asi 80 procent jejich stříbra. Za Gordiána III. v letech 238–244 antoninián denár v oběhu postupně nahradil a sám pak rychle chudl: za Galliena to byla mince z mědi jen s tenkým stříbrným povrchem.
Denár přesto úplně nezmizel. Při měnové reformě roku 274 a v letech kolem ní razil Aurelián malou minci s vavřínovým věncem, kterou numismatici řadí k denárům – už ne stříbrnou, ale ze slitiny mědi. Naposledy se takové denáry objevily v prvních letech Diokleciánovy vlády; za tetrarchie se denár razil jen ve velmi malém množství, zřejmě k obřadním účelům.
Jméno denáru pak žilo dál jako počítací jednotka. V denárech jsou vyjádřeny ceny v Diokleciánově ediktu o maximálních cenách z roku 301 a z latinského denarius vychází i název denáru středověkých mincoven.
