Bronzové mince Galliena

Gallienus (asi 218–268) usedl na trůn v září roku 253 a vládl do září 268. Šlo o nejdelší panování za celé půlstoletí, v němž se císaři střídali rychleji než roční doby.

Prvních sedm let vládl společně s otcem Valerianem. Rozdělili si říši tak, že otec spravoval východ a syn západ, po vzoru Marka Aurelia a Lucia Vera o sto let dřív. Fungovalo to, dokud fungoval otec.

Na jaře roku 260 přišla katastrofa. V bitvě u Edessy byl Valerianus poražen a zajat sásánovským králem Šápúrem I. – římský císař padl do rukou nepřítele, což se do té doby nestalo. Říše se propadla do občanské války a Gallienus zůstal sám.

Vzápětí se rozpadla na tři části. Vojevůdce Postumus vyhlásil samostatné galské císařství, které v letech 260 až 274 ovládalo Británii, Hispánii a Galii; na východě si Palmýra pod Odaenathem počínala fakticky nezávisle, byť formálně věrně.

Gallienus přitom čelil jednomu uzurpátorovi za druhým – Ingenuovi, Macrianovi, Aemilianovi i Aureolovi – a k tomu germánským vpádům. Alamany porazil roku 259 v bitvě u Mediolana, tedy dnešního Milána.

Vojensky po sobě zanechal víc, než se mu obvykle přiznává. Zavedl pohyblivé jezdecké sbory comitatenses, které bylo možné rychle přesunout kamkoli, a vyloučil senátory z vojenského velení ve prospěch jezdeckého stavu.

Zemřel v září roku 268 při obléhání vzbouřeného Aureola v Mediolanu. Zavraždil jej Cecropius, velitel dalmatských oddílů, v rámci spiknutí důstojníků; nástupcem se stal Claudius Gothicus. Bronzové ražby jeho doby jsou tak svědectvím říše, která se držela nad vodou jen silou vůle svých vojáků.

Právě proto jsou jeho mince tak hojné a tak různorodé. Patnáct let vlády uprostřed rozvratu znamenalo nepřetržitou potřebu platit vojsko, a tak se z Gallienových ražeb stala jedna z nejlépe dostupných bran do numismatiky třetího století.