Denáry Antonina Pia

Antoninus Pius (86–161) se stal císařem 11. července roku 138, kdy jej krátce před svou smrtí adoptoval Hadrián. Přezdívku Pius, tedy zbožný či oddaný, získal záhy po nástupu – patrně proto, že přiměl senát prohlásit svého adoptivního otce za boha.

Jeho vláda je v dějinách císařství výjimečná tím, co v ní chybí. O žádné jeho vojenské výpravě nemáme zprávy a za třiadvacet let na trůně nikdy neopustil Itálii; císař se staral o správu říše z Říma a spoléhal na místodržitele.

Neznamenalo to nečinnost. Byl mimořádně schopný správce a jeho hospodaření bylo tak obezřetné, že po sobě zanechal ve státní pokladně velký přebytek – něco, čím se mohl chlubit málokterý římský panovník před ním i po něm.

Jedinou větší změnou hranic byl posun v Británii. Na počátku jeho vlády tamní místodržitel ovládl jižní Skotsko a nechal mezi zálivy Forth a Clyde vybudovat obranné opevnění, které dnes známe jako Antoninův val. Římané jej ale později opustili a vrátili se k jižnějšímu Hadriánovu valu.

Ve věci nástupnictví pokračoval v tradici adopcí. Za své syny přijal Marka Aurelia a Lucia Vera, kteří po něm nastoupili jako spolucísaři a v této dvojvládě pokračovali dál. Šlo o podmínku, kterou mu při vlastní adopci uložil Hadrián – nástupnictví tak bylo naplánováno na dvě generace dopředu.

Zemřel 7. března roku 161 ve věku čtyřiasedmdesáti let. Jeho panování bývá řazeno do doby takzvaných pěti dobrých císařů a historikové je připomínají jako vrchol římského míru, po němž už následovaly války a mor.

Klid jeho vlády měl ale i odvrácenou stranu. Právě proto, že se nic dramatického nedělo, nezanechali po něm dobových dějepisci tolik zpráv jako po císařích, kteří válčili nebo šokovali; o nejpokojnějším období římských dějin toho tak paradoxně víme méně než o jeho krizích.