Denáry Domitiana

Domitianus (51–96) se narodil 24. října roku 51 v Římě jako nejmladší z trojice flaviovských císařů. Vládli postupně jeho otec Vespasianus, bratr Titus a nakonec on sám – od 14. září roku 81 po celých patnáct let, tedy déle než oba předchůdci dohromady.

Hospodářskou politiku vedl přísnou rukou. Zvýšil obsah stříbra v denáru a tvrdou daňovou kázní dokázal tuto hodnotu udržet dalších jedenáct let. Pro obyčejného člověka to znamenalo peníze, kterým se dalo věřit; pro daňové poplatníky ovšem panovníka, s nímž nebyla řeč.

Získané prostředky vracel do měst. Rozběhl stavební program čítající kolem padesáti staveb, mimo jiné Domitianův stadion, a obnovil řadu významných chrámů. Řím z jeho vlády vyšel podstatně honosnější, než do ní vstoupil, a pravidelné hry, které financoval, mu zajišťovaly přízeň obyvatel města i tehdy, když se s ním elity nesnášely.

Se senátem si ale nerozuměl vůbec. Vládl autoritářsky, těžiště rozhodování přenesl na císařský dvůr a senát fakticky zbavil významu. Právě tato urážka staré aristokracie určila, jak o něm psali dějepisci – téměř všichni pocházeli z jejích řad.

Konec přišel 18. září roku 96, kdy jej zavraždili dvorští úředníci ve spiknutí zosnovaném v jeho nejbližším okolí. Bylo mu čtyřiačtyřicet let a s ním skončila i flaviovská dynastie, která vládla Římu čtvrt století a pozvedla jej z chaosu po Neronově pádu.

Senát poté vyhlásil damnatio memoriae, odsouzení k zapomnění: jeho jméno se odstraňovalo z nápisů, sochy se ničily. Novodobé bádání jeho obraz zmírnilo a připomíná, že říše za jeho vlády hospodářsky prospívala, byť za cenu vlády jednoho muže. Po jeho smrti nastoupil starý senátor Nerva a s ním začala řada adoptivních císařů, jejíž věhlas Domitianovu pověst zastínil nadobro.