Denáry z billonu
Denáry z billonu jsou denáry ražené ze slitiny, v níž stříbro tvořilo polovinu nebo méně. Patří sem římské denáry císařů let 193–235, kdy ryzost klesla zhruba na 50 procent, vzácné billonové denáry císaře Aureliána ze 70. let 3. století i zhoršené české denáry z 11. a 12. století.
Denár vznikl jako stříbrná mince a po staletí jí také zůstal. O billonu, slitině stříbra s velkým podílem mědi, se u něj mluví tam, kde ryzost klesla zhruba na polovinu a níž. V Římě se to stalo na přelomu 2. a 3. století: za císařů vládnoucích v letech 193–235 se ryzost denáru snížila asi ze 78 na 50 procent a mince, které na pohled stále vypadaly stříbrně, obsahovaly vedle stříbra stejný díl mědi.
Do tohoto období patří denáry Elagabala (218–222). Roku 215 zavedl Caracalla dvojitý denár, antoninián, s ryzostí jen o málo vyšší; Elagabal jeho ražbu roku 219 zastavil a denár zůstal hlavní stříbrnou mincí. Antoninián se vrátil roku 238 a za Gordiána III. (238–244) denár v oběhu postupně vytlačil. Za Aureliána (270–275) vznikly už jen vzácné drobné denáry z billonu.
Antoninián sám prošel v polovině 3. století ještě hlubším úpadkem a Aureliánův antoninián obsahoval asi 5 procent stříbra. S denárem se často zaměňuje, jde však o jiný nominál, který se pozná podle paprsčité koruny na portrétu císaře.
Podobným vývojem prošly i české denáry. Nejstarší ražby z 10. století měly ryzost přes 900/1000, za Vratislava II. podle starších kupelačních rozborů Eduarda Fialy asi polovinu a koncem 12. století u knížete Bedřicha a Přemysla Otakara I. jen kolem 130/1000. Panovníci staré mince pravidelně stahovali a měnili za nové s horším obsahem. Zhoršené denáry na počátku 13. století vystřídaly brakteáty.
