Groše Františka II. / Františka I. Rakouského

František II. (1768–1835) se narodil ve Florencii a roku 1792 nastoupil po svém otci Leopoldu II. jako císař Svaté říše římské. V témže roce byl 9. srpna korunován v Praze českým králem. Byl panovníkem dvou epoch: vyrůstal ve světě osvícenského absolutismu a vládu končil v Evropě, kterou od základů proměnila revoluce.

Téměř celé jeho panování vyplnil zápas s revoluční a posléze napoleonskou Francií. Rakousko se proti Napoleonovi Bonaparte postavilo v pěti válkách a opakovaně z nich vycházelo poraženo. Roku 1804 na to císař odpověděl krokem, který změnil podobu monarchie – přijal titul rakouského císaře a začal vládnout také jako František I.

Dva roky nesl obě koruny zároveň. Rozhodující zlom přišel roku 1806: po Napoleonově ultimátu se 6. srpna vzdal římské koruny a Svatá říše římská, útvar existující od raného středověku, tím zanikla. Habsburkové napříště opírali svou moc o dědičné rakouské císařství, nikoli o volený říšský titul.

Nejtěžší osobní ústupek přišel po porážce roku 1809, kdy musel svolit ke sňatku své dcery Marie Luisy s Napoleonem. Rodinné pouto s někdejším nepřítelem mělo monarchii vykoupit oddech a císař mu obětoval osud vlastního dítěte. Spojenectví vydrželo jen několik let; roku 1813 se Rakousko připojilo k šesté koalici a podílelo se na Napoleonově porážce.

Poválečné uspořádání Evropy se dojednávalo roku 1815 na kongresu ve Vídni, tedy v jeho hlavním městě, a Rakousko z něj vyšlo jako jedna z rozhodujících mocností kontinentu. Zbývajících dvacet let vlády se František I. snažil především udržet vnitřní pořádek a nedopustit opakování revoluce; z jeho panování se tak stala jedna z nejdelších habsburských vlád, trvala třiačtyřicet let. Zemřel ve Vídni 2. března 1835 a monarchii předal v podobě, v jaké vydržela až do svého konce o osm desetiletí později.