Groše Ludvíka II. Hesenského

Ludvík II. Hesenský (1777–1848) se ujal vlády nad Hesenským velkovévodstvím 6. dubna 1830, tedy v době, kdy Evropou znovu procházela vlna touhy po ústavách a občanských právech. Pro panovníka jeho ražení to byla nejhorší možná doba.

Patřil totiž k vládcům starého střihu. Postoje měl vyhraněně konzervativní a s parlamentem se přel prakticky po celou dobu svého panování; ústupky považoval za oslabení, ne za nástroj, jak si zemi udržet.

O běžné vládnutí se zajímal málo. Skutečnou správu státu nechával na svém bratru Emilovi a na prvním ministrovi Karlu du Thilovi, kteří velkovévodství řídili prakticky za něj. Panovník tak zůstával spíš symbolem než rozhodujícím činitelem a rozhodnutí, která nesla jeho jméno, vznikala jinde.

Soukromí měl neuspořádané. Roku 1804 se oženil s princeznou Vilemínou Bádenskou, manželství ale zůstalo nešťastné kvůli jeho vztahům mimo rodinu a po narození třetího dítěte manželé žili odděleně.

Rodina přesto zasáhla do evropských dějin. Z jeho potomstva vzešla i budoucí ruská carevna Marie – hesenský dvůr patřil k těm, jejichž dcery se pravidelně objevovaly na trůnech od Petrohradu po Londýn.

Konec jeho vlády přinesl revoluční rok 1848, který jeho neschopnost vládnout obnažil. Už 5. března jmenoval spoluvládcem svého syna Ludvíka III. a o tři měsíce později, 16. června 1848, zemřel. Syn pak dovedl zemi přes revoluční léta sám.

Hesensko bylo jednou z mnoha menších německých zemí, které si až do sjednocení Německa udržely vlastní panovníky, vlastní zákony i vlastní mincovní právo. Jejich osud rozhodovaly spíš dohody velmocí než rozhodnutí jejich vládců, a právě proto se v takových zemích rozdíl mezi schopným a neschopným panovníkem projevil nejvíc uvnitř – ve vztahu ke stavům a k poddaným.