Hliníkové feniky
Hliníkové feniky zavedlo Německé císařství za první světové války, kdy se měď a nikl staly válečnou surovinou. Jednofenik se z hliníku razil v letech 1916–1918, padesátifenik ještě do roku 1922. K hliníku se feniky vrátily ve třetí říši a hlavně v NDR, kde z něj byla většina drobných mincí.
Řazení produktů
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Říšský jednofenik a dvoufenik se od zavedení marky razily z mědi, pěti- a desetifeniky z měďnatého niklu. Válka obě suroviny učinila nedostatkovými, a tak říše od roku 1915 sahala po náhradních kovech: vyšší fenikové hodnoty se razily ze železa a zinku a jednofenik roku 1916 přešel na hliník. Podobu si ponechal – číslici hodnoty a malou korunovanou říšskou orlici.
Hliníkový jednofenik razilo šest mincoven se značkami A, D, E, F, G a J v letech 1916 až 1918; písmeno mincovny je na straně s orlicí u jejího ocasu. Platnost ztratil roku 1924. Po válce přibyl hliníkový padesátifenik, který se razil do roku 1922, než měnu rozvrátila inflace. Z hliníku byly i inflační mince vysokých markových hodnot z roku 1923.
Rentový a říšský fenik se po stabilizaci měny vrátily k bronzu a hliníkovému bronzu. Hliník se znovu objevil u říšského padesátifeniku z let 1935 a 1939–1944. Nejdéle vydržel v NDR: od roku 1948 se z něj razily jedno-, pěti- a desetifeniky, později i padesátifenik a markové hodnoty. Hliníkové feniky tak obíhaly až do měnové unie s Německou spolkovou republikou v roce 1990.





