Krejcary Christopha Franze von Busecka
Christoph Franz von Buseck (1724–1805) byl posledním bamberským knížetem-biskupem. Úřadu se ujal v jednasedmdesáti letech roku 1795, dvakrát musel před válkou uprchnout ze země, jednou až do Prahy, a roku 1802 přišel se sekularizací biskupství o veškerou světskou moc. Zemřel o tři roky později v Bamberku.
Řazení produktů
Výpis produktů
Stříbrný 3krejcar Ferdinanda Karla Tyrolského z roku 1641 představuje působivou ražbu tyrolské mincovny Hall. Portrét mladého arcivévody doplňuje heraldická kompozice se štíty a...
Stříbrný 15 krejcar Leopolda I. z roku 1680, ražený v Kremnici. Typická mariánská ražba s Pannou Marií a Ježíškem, vyhledávaná pro svou symboliku i detailní barokní portrét.
Christoph Franz von Buseck (1724–1805) se narodil 28. prosince 1724 v Jagstbergu a bamberským knížetem-biskupem byl zvolen až roku 1795, tedy ve věku jednasedmdesáti let. Přebíral zemi v nejhorší možné chvíli: Evropou už tři roky zmítaly války s revoluční Francií.
Současníci k němu nebyli milosrdní. Dobová diplomatická hlášení jej popisují jako starce stiženého všemi neduhy věku, který vládne spíš tvrdošíjností a prostřednictvím oblíbenců než skutečným rozhodováním. Silného vládce, jakého by doba potřebovala, Bamberk nedostal.
Válka jej dvakrát vyhnala z vlastního sídla. Roku 1796 uprchl před postupujícími vojsky do Prahy a roku 1799 do durynského Saalfeldu. Biskupství tak v rozhodujících letech řídil z bezpečné vzdálenosti, pokud je vůbec řídil.
Konec přišel s velkou přestavbou říše. Po obsazení Bavory bylo bamberské knížectví sekularizováno a 29. září 1802 byl Buseck donucen odstoupit ze svého světského úřadu. Skončila tím staletí trvající vláda bamberských biskupů nad vlastním státem.
Následky nesla i vzdělanost. Bamberská univerzita byla roku 1803 zrušena a biskupský stolec zůstal po Buseckově smrti neobsazen až do let 1817 a 1818, kdy se poměry v obnovené Evropě konečně usadily.
Zemřel 28. září 1805 v Bamberku, den před třetím výročím svého vynuceného odchodu z úřadu. V dějinách zůstal jako panovník, jehož jediným velkým úkolem bylo předat moc – a ani ten si nevybral sám.
Jeho osud sdílely desítky církevních knížectví, která do té doby tvořila pestrou mozaiku Svaté říše římské. Během několika let zmizela ze zemí, kde po staletí razila vlastní mince, vydávala vlastní zákony a soupeřila se sousedy; jejich území si rozdělily větší státy a z biskupů se stali pouzí duchovní správci.





