Medaile Ferdinanda I. (V.) Habsburského

Ferdinand I. Dobrotivý (1793–1875) nastoupil po svém otci Františkovi I. v březnu 1835 jako rakouský císař; v českých zemích vládl jako Ferdinand V. Do dějin vstoupil jako panovník, jehož jméno na listinách stálo, ale rozhodovali za něj jiní.

Od dětství trpěl těžkou epilepsií, podle dobových zpráv měl v nejhorších obdobích až dvacet záchvatů denně, k tomu vodnatelnost mozku a vadu řeči. Vládnout sám nemohl, a proto byla ustavena státní konference vedená arcivévodou Ludvíkem, hrabětem Kolovratem a knížetem Metternichem.

Přesto po sobě zanechal stopu, na kterou se v Čechách dlouho vzpomínalo. Roku 1836 byl v katedrále svatého Víta korunován českým králem – jako poslední panovník, jemuž se této pocty dostalo. Nosil také železnou korunu lombardskou a i tady byl posledním korunovaným v řadě.

Přezdívku Dobrotivý si vysloužil povahou. Byl mírný, laskavý a bez ctižádosti; lidé mu ji přiznávali navzdory tomu, že skutečnou moc nikdy nedržel. Ve Vídni o něm kolovaly anekdoty, které si dodnes vypráví, a málokterá je zlá.

Revoluční rok 1848 jeho vládu ukončil. Dvůr uprchl z Vídně a v prosinci téhož roku se Ferdinand v Olomouci vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Odchod byl vyjednaný v rodinném kruhu a proběhl bez odporu; osmnáctiletému nástupci se tím otevřela vláda, která pak trvala téměř sedmdesát let.

Zbývajících sedmadvacet let strávil na Pražském hradě. Žil zde v ústraní, mimo politiku, v době, kdy sídlo panovnického dvora bylo dávno ve Vídni. Zemřel 29. června 1875 a v Praze zůstal v paměti jako panovník, který ve městě skutečně žil – což bylo v habsburském rodu té doby vzácné. Jeho odchod z trůnu bývá připomínán i proto, že proběhl pokojně: říše měnila panovníka uprostřed revoluce a obešlo se to bez další krve.