Měděné kopějky

Kopějka je jednou z mála mincí, které daly jméno samy sobě podle vlastního obrázku. V letech 1535 až 1718 nesla vyobrazení jezdce s kopím – rusky kopjo – a právě z toho slova pochází její název.

Vznikla roku 1535 při měnové reformě, kterou provedla Jelena Glinská jako regentka za nezletilého Ivana IV. Stříbrná kopějka odpovídala váze novgorodské dengy, tedy zhruba 0,68 až 0,69 gramu.

Vůči rublu má kopějka postavení drobné jednotky. Sto kopějek dělá jeden rubl a tento poměr platí v ruské měnové soustavě dodnes, tedy téměř pět století po jejím zavedení.

Nejdramatičtější kapitolou jsou léta 1656 až 1663. Ruská vláda se tehdy pokusila nahradit stříbrné mince měděnými, ovšem při zachování stejné jmenovité hodnoty – a lidé to pochopili velmi rychle.

Měděné peníze ztratily hodnotu, ceny vystřelily vzhůru a nespokojenost vyústila roku 1662 v měděnou vzpouru. Vláda ražbu mědi roku 1663 zastavila a vrátila se ke stříbru.

K měděné kopějce se Rusko vrátilo až za Petra I. roku 1704, tentokrát v rámci promyšlené reformy, kde měděné drobné mince doplňovaly stříbrné a zlaté nominály – a tentokrát to fungovalo.

V sovětském období se měděné ražby obnovily roku 1924 se státním znakem na líci. Po ruské měnové reformě roku 1997 se pak kopějka vrátila i ke své původní podobě: na minci je opět jezdec s kopím, tedy obrázek starý bezmála pět set let.

Sběratelsky jsou měděné kopějky vděčné pro svou dostupnost i pro rozsah. Razily se ve velkých počtech napříč staletími, takže sestavit řadu od Petra I. přes carské 19. století po sovětské období je úkol, který nevyžaduje mimořádný rozpočet – jen trpělivost.

Pozor je třeba dát na stav zachování. Měď koroduje mnohem ochotněji než stříbro a starší kusy bývají silně opotřebené; dobře zachovalá kopějka z 18. století je proto vzácnější, než by se zdálo.