Měděné nummy Juliana II.

Julianus (331–363) se narodil v Konstantinopoli do křesťanské rodiny císaře Konstantina Velikého. Vychován byl jako křesťan, kolem dvacátého roku života se ale přiklonil k novoplatonskému pohanství – a právě tento obrat mu vynesl přízvisko Apostata, Odpadlík.

Nejprve vládl jako caesar západní části říše v letech 355 až 360 a roku 361 se stal samostatným císařem. Doba jeho vlády byla krátká, zato mimořádně nabitá: pokusil se totiž obrátit vývoj, který jeho strýc Konstantin nastartoval a jenž do té doby nabral už půl století setrvačnosti.

Odňal křesťanské církvi výsady, obnovoval pohanské chrámy a podporoval tradiční římské obřady. Zvlášť citelný byl zákaz, aby křesťané vyučovali klasické texty – Julianus tvrdil, že kdo nevěří v bohy, o nichž Homér píše, nemůže je poctivě vykládat.

Sám byl filosofem. Ovlivnil ho novoplatonik Maximos z Efesu a napsal řadu spisů, mimo jiné chvalozpěvy Ke králi Héliovi a K matce bohů nebo satirický Misopogon, v němž si tropil žerty z vlastního nevzhledného vousu i z obyvatel Antiochie.

V březnu roku 363 vytáhl s vojskem čítajícím podle odhadů šedesát pět až devadesát pět tisíc mužů proti sásánovské Persii. U Ktésifóntu sice zvítězil, město ale nedobyl a musel zahájit ústup na sever.

Během něj, v bitvě u Samarry 26. června 363, jej zasáhlo kopí. Zranění bylo příliš vážné a po třech dnech vykrvácel. S jeho smrtí skončil pokus o obnovu antického náboženství – žádný další římský císař už se o něco podobného nepokusil.

Dějiny k němu byly nespravedlivé právě pro to přízvisko. Křesťanská tradice si jej zapamatovala jako odpadlíka, ačkoli šlo o vzdělaného a osobně skromného panovníka, který se snažil o obnovu státu v době jeho úpadku – jen si k tomu vybral cestu, po níž už nikdo další nešel.