Mince českých stavů

České stavy se zformovaly ve vrcholném středověku jako protiváha panovnické moci. Jejich jádro tvořil panský stav, tedy nejvýznamnější šlechtické rody, dále stav rytířský a od čtrnáctého století také zástupci královských měst.

Své postavení opíraly o zemský sněm, který schvaloval daně, projednával zemské zákony a v krajních případech rozhodoval i o obsazení trůnu. Právě právo volit krále bylo nejsilnějším nástrojem, jímž stavy mohly panovníka omezovat.

Zásadní posílení přinesla doba jagellonská. Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 zapsalo stavovská práva do zákonné podoby a šlechta v něm získala převahu nad městy, což vedlo k dlouhému sporu známému jako svatováclavská smlouva.

Náboženské rozdělení po husitských válkách dalo stavům další rozměr. Vedle politických zájmů hájily i svobodu vyznání a právě na tomto poli se opakovaně střetávaly s Habsburky, kteří usilovali o obnovu katolictví.

Prvním velkým střetnutím bylo povstání roku 1547 proti Ferdinandovi I., které skončilo neúspěchem a potrestáním zejména měst. Ta přišla o majetek i o velkou část svého vlivu na zemském sněmu.

Vrcholem stavovské moci se stal rok 1609, kdy si stavy na Rudolfovi II. vynutily Majestát zaručující náboženskou svobodu. O necelé desetiletí později zahájily povstání, jež přerostlo v třicetiletou válku.

Porážka na Bílé hoře roku 1620 znamenala konec jejich politické váhy. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 učinilo korunu dědičnou, omezilo sněm na schvalování daní a stavovská éra v českých dějinách tím skončila.

Pojem stavovství přesto zůstal v české historické paměti živý. Odkazoval k době, kdy o osudu země nerozhodoval jen panovník, a v devatenáctém století se na něj odvolávalo české státoprávní hnutí.