Mince Františka II. Rákócziho

František II. Rákóczi (1676–1735) se narodil na hradě Borša do jednoho z nejmocnějších uherských rodů. Jeho otec zemřel, když byl kojenec, a matka Ilona Zrínyiová se proslavila tím, že tři roky bránila hrad Mukačevo proti císařskému vojsku.

Po pádu pevnosti byl chlapec odloučen od matky a vychováván jezuity v Čechách a v Praze, kde také studoval na univerzitě. Vídeňský dvůr doufal, že z něj vyroste loajální šlechtic, výsledek však byl opačný.

Roku 1700 byl zatčen pro styky s francouzským dvorem a uvězněn ve Vídeňském Novém Městě. Podařilo se mu uprchnout do Polska a odtud sledoval rostoucí nespokojenost v Uhrách, kterou živily vysoké daně i rekatolizace.

Povstání zahájil roku 1703 a rychle získal podporu venkovanů i části šlechty. Jeho vojsko ovládlo velkou část Uher a Sedmihradska a roku 1705 byl zvolen vládnoucím knížetem. O čtyři roky později prohlásili uherští stavové Habsburky za sesazené.

Rákóczi hledal spojence ve Francii, v Polsku i v Rusku, žádnou trvalou pomoc však nezískal. Když se rakouské síly uvolnily po skončení bojů na západě, převaha se obrátila. Rozhodující porážku utrpěli povstalci roku 1708 u Trenčína.

Válku ukončil satmárský mír z roku 1711, uzavřený bez knížete jeho vlastními veliteli. Zaručoval amnestii a náboženské svobody a většina povstalců jej přijala. Rákóczi odmítl a zvolil vyhnanství.

Zbytek života strávil ve Francii a poté v Turecku, kde mu sultán poskytl útočiště v přístavu Tekirdağ. Zemřel tam roku 1735. V Maďarsku je dodnes vnímán jako národní hrdina.

Jeho jméno nese v Maďarsku řada institucí i vyznamenání a jeho ostatky byly roku 1906 slavnostně převezeny do Košic. Povstání, které vedl, bývá vnímáno jako poslední velký pokus uherské šlechty o samostatnost.