Mince Galeria Maximiana

Galerius Maximianus (asi 258–311) se narodil v podunajské Dácii do rodiny pastevců. Vojenskou dráhu zahájil jako prostý voják a díky schopnostem i odvaze postupoval v hodnostech až do nejvyšších velitelských funkcí.

Roku 293 ho císař Diocletianus zařadil do nově vytvořeného systému čtyř vládců, takzvané tetrarchie, jako caesara pro východní část říše. Pouto stvrdil sňatkem s Diocletianovou dcerou Valerií.

Prosadil se především ve válce s Persií. Po počáteční porážce se roku 298 vrátil s novým vojskem, rozdrtil síly krále Narseha a zajal jeho rodinu. Následný mír přinesl Římu rozsáhlá území v Mezopotámii a Arménii a platil bezmála čtyřicet let.

Antické prameny mu připisují rozhodující podíl na tom, že Diocletianus roku 303 zahájil pronásledování křesťanů. Byla to nejrozsáhlejší a nejdéle trvající vlna represí v dějinách říše, provázená bořením kostelů, pálením knih a popravami.

Po abdikaci obou starších císařů roku 305 se Galerius stal augustem východu a snažil se řídit celý systém. Jeho pokus dosadit vlastní kandidáty však narazil na odpor a tetrarchie se během několika let rozpadla v řadu občanských válek.

Poslední roky ho trápila zhoubná nemoc, kterou dobové zprávy popisují s krutou podrobností. Krátce před smrtí, v dubnu roku 311, vydal v Serdice edikt, jímž pronásledování ukončil a křesťanům povolil svobodné vyznávání víry.

Zemřel několik dní nato. Jeho edikt bývá považován za první právní uznání křesťanství v římské říši a předstupeň pozdějšího milánského ujednání.

Jeho postava zůstává rozporuplná. Byl schopným vojevůdcem, který říši vrátil pevnou východní hranici, a zároveň mužem odpovědným za nejtvrdší represe, jaké křesťané v antickém Římě zažili.