Mince Jana Lucemburského

Jan Lucemburský (1296–1346) byl synem římského císaře Jindřicha VII. Když po vymření Přemyslovců hledaly české stavy nového panovníka, nabídly korunu právě jemu. Roku 1310 se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II., a získal tak dynastickou legitimitu.

Bylo mu tehdy čtrnáct let a do země přišel jako cizinec neznalý poměrů. Zpočátku se opíral o rádce přivedené z Porýní, což vyvolalo odpor domácí šlechty. Spory vyvrcholily domažlickými úmluvami z roku 1318, jimiž král uznal rozsáhlá práva panstva.

Vztah s manželkou se rozpadl a Jan začal trávit většinu času mimo Čechy. Jeho syna Václava, pozdějšího Karla IV., poslal na výchovu do Francie. Zemi spravoval prostřednictvím úředníků a do Prahy se vracel spíše pro peníze na svá tažení.

Právě v evropské politice se cítil doma. Bojoval v Itálii, v Polsku, v Litvě i v Porýní, uzavíral spojenectví a jeho jméno bylo známé po celém křesťanstvu. Současníci ho popisovali jako neúnavného, štědrého a odvážného rytíře.

Přes rozporuplnou pověst rozšířil území Koruny české. Připojil Chebsko, Horní Lužici a většinu slezských knížectví, čímž na staletí určil hranice českého státu. Roku 1344 také prosadil povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.

V posledních letech oslepl, patrně následkem nemoci léčené neúspěšnou operací. Přesto se roku 1346 zúčastnil bitvy u Kresčaku po boku Francouzů. Nechal se s koněm přivázat mezi své rytíře, vjel do boje a padl. Podle tradice jeho heslo Ich dien přejal vítěz bitvy, anglický Černý princ.

Více se o životě tohoto panovníka můžete dozvědět v článku Jan Lucemburský: Poslední rytíř Evropy.