Mince Macrinia

Macrinus (asi 165–218) se narodil v Caesareji v severoafrické Mauretánii do rodiny z jezdeckého stavu. Vypracoval se jako právník a úředník, prošel řadou funkcí ve státní správě a jeho schopnosti si všiml císařský dvůr. Za Caracally to dotáhl až na velitele pretoriánské gardy, tedy do jednoho z nejmocnějších úřadů říše.

Právě blízkost k císaři se mu stala osudnou. Podle antických zpráv se dozvěděl o věštbě, podle níž měl Caracallu nahradit, a v obavě o život se zapojil do spiknutí. V dubnu roku 217 byl císař zavražděn během cesty v Mezopotámii a vojsko o několik dní později provolalo Macrina jeho nástupcem.

Nastoupil tak muž, který nikdy nezasedl v senátu, což byl v dosavadních dějinách císařství bezprecedentní krok. Senát jeho volbu přijal, protože Caracallu neměl v lásce, jenže nový vládce se do Říma vůbec nedostal a vládl z východních provincií.

Zdědil vyčerpávající válku s Parthy. Po nerozhodné bitvě u Nisibis raději uzavřel mír, který Řím vykoupil obrovskou částkou. Doma pak zkoušel šetřit na armádě a snížil žold nově naverbovaným vojákům, čímž si znepřátelil právě tu sílu, která ho vynesla nahoru.

Toho využila Iulia Maesa, příbuzná Caracallovy rodiny, a prosadila jako protikandidáta svého mladičkého vnuka Elagabala. Legie přešly na jeho stranu a v červnu roku 218 Macrinus prohrál rozhodující bitvu u Antiochie. Při útěku byl dopaden a zabit.

Jeho krátká vláda bývá vnímána jako doklad rostoucí moci vojska nad osudy říše. Muž z jezdeckého stavu se dostal na vrchol i pád stejnou cestou, tedy rozhodnutím legií. Spolu s ním byl zabit i jeho syn Diadumenianus, kterého předtím povýšil na spoluvládce, a trůnu se ujal čtrnáctiletý Elagabalus.