Mince Septimia Severa

Septimius Severus (145–211) se narodil v Leptis Magně na území dnešní Libye do zámožné rodiny punského původu. Latinsky prý mluvil s africkým přízvukem, což mu v Římě vynášelo posměch, jeho schopnosti a vytrvalost ho však dovedly až na vrchol.

Prošel běžnou senátorskou dráhou, zastával konzulát a roku 191 získal velení v Horní Panonii. Právě tam ho zastihla zpráva o zavraždění císaře Pertinaka a o tom, že pretoriáni trůn doslova vydražili boháči Didiovi Iulianovi.

Roku 193 se nechal svými legiemi provolat císařem a vytáhl na Řím. Město obsadil bez boje, gardu rozpustil a vytvořil novou z podunajských vojáků. Nastalo období, které se v dějinách označuje jako rok pěti císařů.

Následovaly čtyři roky občanské války. Nejprve porazil východního soupeře Pescennia Nigra, poté britského místodržícího Clodia Albina v krvavé bitvě u Lugduna roku 197. S poraženými i s jejich přívrženci v senátu naložil nemilosrdně.

Vládu opřel o vojsko. Zvýšil žold, povolil vojákům uzavírat sňatky a otevřel jim cestu do jezdeckého stavu. Zároveň rozšířil říši o novou provincii v Mezopotámii po úspěšném tažení proti Parthům, při němž dobyl jejich sídelní město Ktésifón.

Rodné Leptis Magně věnoval velkorysou stavební péči a v Římě nechal postavit vítězný oblouk, který dodnes stojí na Foru. Jeho manželka Julia Domna, vzdělaná Syřanka, kolem sebe shromáždila okruh filozofů a učenců.

Poslední léta strávil v Británii, kde vedl tažení proti kmenům na severu a obnovoval Hadriánův val. Zemřel v únoru roku 211 v Eboraku, dnešním Yorku. Synům prý odkázal radu, aby drželi spolu a starali se o vojáky. Nástupci se stali jeho synové Caracalla a Geta, jejichž soupeření skončilo bratrovraždou.