Mince svatého Václava

Svatý Václav (asi 907–935) byl synem knížete Vratislava I. a Drahomíry ze Stodor. Vyrůstal v době, kdy se přemyslovské knížectví teprve upevňovalo a kdy se v Čechách střetávalo křesťanství se staršími pohanskými zvyklostmi.

Na výchově se zásadně podílela jeho babička Ludmila, sama později uctívaná jako světice. Podle legend zajistila vnukovi vzdělání v latině i ve slovanské liturgii, což z něj mělo učinit vzdělaného křesťanského panovníka.

Spor o směřování země vyvrcholil zavražděním Ludmily na Tetíně roku 921, za nímž podle tradice stála Drahomíra. Václav se vlády ujal v době, kdy zemi ohrožovala rozpínavost východofranské říše, a zvolil politiku smíru.

Uznal svrchovanost saského vévody Jindřicha Ptáčníka a zavázal se k pravidelnému placení, čímž zemi ušetřil válku. Tento krok mu část družiny vyčítala jako slabost, přestože zabránil pustošivému vpádu.

Podporoval šíření křesťanství, zakládal kostely a v Praze nechal postavit rotundu zasvěcenou svatému Vítu, na jejímž místě později vyrostla katedrála. Legendy zdůrazňují jeho osobní zbožnost i péči o chudé.

Ke zlomu došlo ve Staré Boleslavi, kde byl Václav přepaden a zabit družiníky svého mladšího bratra Boleslava. Prameny kladou událost k roku 935, starší tradice uvádí rok 929.

Jeho ostatky byly brzy přeneseny do Prahy a úcta k němu se rychle rozšířila. Stal se symbolem české státnosti, patronem země a postavou, jejíž jméno provází české dějiny dodnes.

Svatováclavská tradice se stala jedním z pilířů české identity. Jeho postava se objevuje v korunovačních obřadech, v zemské symbolice i v chorálu, který zněl při nejvýznamnějších okamžicích národních dějin, ve válce i při slavnostech.