Mince Václava II.

Václav II. (1271–1305) byl jediným přeživším synem Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské. Po otcově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 prožil několik let v zajetí u Oty Braniborského a do Prahy se vrátil až jako dvanáctiletý.

První roky vlády poznamenal vliv Záviše z Falkenštejna, mocného velmože, který se oženil s královou matkou. Mladý panovník se z jeho područí vymanil a roku 1290 nechal Záviše popravit. Poté už vládl samostatně a s pozoruhodným politickým citem.

Zásadní byla přeměna hospodářství. Objev bohatých stříbrných ložisek v Kutné Hoře přinesl králi obrovské příjmy. Roku 1300 vydal horní zákoník Ius regale montanorum, který upravoval těžbu a podíly, a současně provedl mincovní reformu.

Ta zrušila dosavadní drobné a často znehodnocované ražby a zavedla jednotnou kvalitní minci pro celé království. Pražský groš se rychle rozšířil po střední Evropě a na dvě století se stal měnou, s níž se počítalo od Uher po Pobaltí.

Mocensky Václav mířil vysoko. Získal polskou korunu a roku 1301 zajistil uherský trůn pro svého syna, čímž na krátko ovládl rozsáhlé území od Baltu po Dunaj. Tento vzestup mu vynesl nepřátelství římského krále Albrechta Habsburského.

Zemřel v červnu roku 1305 na tuberkulózu, teprve čtyřiatřicetiletý. Jeho syn Václav III. byl o rok později zavražděn v Olomouci a rodem Přemyslovců vymřela po meči vládnoucí dynastie. Jeho vláda bývá považována za vrchol moci přemyslovského rodu ve střední Evropě.

Více se o životě tohoto panovníka můžete dozvědět v článku Václav II.: Stříbrný král, který proměnil Čechy v evropskou velmoc.