Mince Viléma Arnošta Sasko-Výmarsko-Eisenašského
Vilém Arnošt Sasko-Výmarsko-Eisenašský (1876–1923) byl posledním sasko-výmarsko-eisenašským velkovévodou. Na trůn usedl roku 1901 po svém dědovi, štědře podporoval stavby a umění ve Výmaru i v Jeně, ale patřil k nejméně oblíbeným německým panovníkům. V listopadu 1918 musel abdikovat.
Řazení produktů
Výpis produktů
Stříbrná pamětní mince Slovenského státu z roku 1944 připomíná knížete Pribinu. Výrazné figurální ztvárnění doplňuje slovenský znak a opis SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Historicky...
Československá desetikoruna z roku 1990 připomíná Tomáše Garrigua Masaryka výrazným portrétem a letopočty 1850–1937. Státní znak ČSFR na rubu zasazuje minci do krátkého období...
Československá stříbrná pamětní mince 50 Kčs z roku 1972 připomíná 50. výročí úmrtí sochaře Josefa Václava Myslbeka. Spojuje jeho výrazný portrét se státním znakem a představuje...
Československá pamětní mince 50 Kčs z roku 1986 připomíná Městskou památkovou rezervaci Praha. Propojuje státní znak s panoramatem historického centra, Karlovým mostem a kašnou...
Československá pamětní stříbrná mince 100 Kčs z roku 1981 připomíná sté výročí narození sochaře a medailéra Otakara Španiela. Spojuje jeho portrét s československým státním...
Stříbrná pětikoruna z roku 1928 patří mezi ikonické oběžné mince období první Československé republiky. Její moderní design s motivem průmyslové stavby symbolizuje rozvoj...
Stříbrný denár Vratislava II. představuje výrazný doklad českého mincovnictví 11. století. Spojuje jméno přemyslovského panovníka s odkazem svatého Václava a připomíná dobu, kdy...
Stříbrný denár Vratislava II. představuje výrazný doklad českého mincovnictví 11. století. Spojuje jméno přemyslovského panovníka s odkazem svatého Václava a připomíná dobu, kdy...
Denár českého knížete Svatopluka z krátkého období jeho vlády v letech 1107–1109 zaujme výraznou středověkou obrazností obou stran. Mince spojená s neklidnou dobou...
Denár Vladislava II. patří k působivým dokladům raně středověkého českého mincovnictví. Spojuje přemyslovskou panovnickou tradici, křesťanskou symboliku a ruční charakter ražby...
Stříbrný denár Přemysla Otakara I., významného českého krále, ražený v Praze na přelomu 12. a 13. století. Historicky zásadní mince z období, kdy byl českému státu potvrzen...
Pražský groš Václava II. (1278-1305), katalogové číslo Smolík 2, z počátku české grošové měny zavedené roku 1300. Mimořádně zachovalý exemplář této historicky významné...
Vilém Arnošt Sasko-Výmarsko-Eisenašský (1876–1923) se narodil 10. června 1876 ve Výmaru jako starší syn dědičného velkovévody Karla Augusta a jeho manželky Pavlíny. Pocházel z výmarské větve rodu Wettinů. Jeho otec zemřel roku 1894, a následníkem trůnu se tak stal Vilém Arnošt. Po soukromé výuce a vojenském výcviku dosáhl později hodnosti generála pěchoty v pruské armádě.
Dne 5. ledna 1901 nastoupil na trůn po svém dědovi Karlu Alexandrovi. Díky dědictví po babičce Žofii byl pokládán za nejbohatšího německého panovníka a velkou část prostředků věnoval kultuře. Do Výmaru povolal mimo jiné malíře Hanse Oldeho a architekta Henryho van de Velde, v Jeně dal postavit novou univerzitní budovu a ve Výmaru nové dvorní divadlo. Mluvilo se o Novém Výmaru.
Jako vnuk nizozemské princezny Žofie Oranžsko-Nasavské stál v nizozemské linii následnictví hned za královnou Vilemínou. Nizozemci se obávali německého vlivu, a proto se zvažovalo, jak ho od trůnu vzdálit. Naděje na nástup klesla narozením princezny Juliány roku 1909 a ústavní změna z roku 1922 omezila následnictví jen na Vilemíniny potomky.
Roku 1903 se oženil s princeznou Karolínou z Reussu, která však zemřela už roku 1905 a manželství zůstalo bezdětné. Podruhé se oženil roku 1910 s princeznou Feodorou Sasko-Meiningenskou, s níž měl čtyři děti. Současníci ho popisovali jako uzavřeného a prchlivého a sám k umění, které podporoval, příliš vztah neměl. Později se přikláněl spíše ke konzervativním silám a z Výmaru se stalo středisko nacionalisticky laděného umění.
Jedním z jeho posledních kroků bylo povolání architekta Waltera Gropia do Výmaru. Dne 9. listopadu 1918 ho vojácká rada během listopadové revoluce donutila k abdikaci. Odešel s rodinou na své panství Heinrichau ve Slezsku, dnešní Henryków v Polsku, kde 24. dubna 1923 zemřel.
