Mince Viléma II. Pruského
Vilém II. Pruský (1859–1941) byl posledním německým císařem a pruským králem, vládl v letech 1888 až 1918. Odvolal Bismarcka, prosazoval velmocenskou politiku a po porážce v první světové válce abdikoval a odešel do nizozemského exilu. Zemřel v exilu roku 1941.
Řazení produktů
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Vilém II. Pruský (1859–1941) se narodil v Berlíně jako syn pozdějšího císaře Fridricha III. a britské princezny Viktorie. Komplikovaný porod mu poznamenal levou ruku, která zůstala ochrnutá a kratší. Tvrdá výchova zaměřená na překonání této vady poznamenala jeho povahu i vztah k rodičům.
Na trůn nastoupil roku 1888, v takzvaném roce tří císařů, kdy po sobě zemřeli jeho dědeček i otec. Bylo mu devětadvacet let a od počátku dával najevo, že hodlá vládnout osobně. Už roku 1890 přinutil k odchodu kancléře Otto von Bismarcka, tvůrce sjednoceného Německa.
Zahraniční politiku obrátil k takzvané světové politice. Německo mělo podle něj získat kolonie, vliv i loďstvo odpovídající jeho hospodářské síle. Rozsáhlé námořní zbrojení však vyprovokovalo Velkou Británii a přispělo k tomu, že se říše ocitla v izolaci.
Jeho vystupování bylo časté zdrojem krizí. Nezdrženlivé projevy a rozhovory pro tisk opakovaně vyvolávaly diplomatické skandály a oslabovaly důvěru v německou politiku i doma. Za války jeho skutečný vliv slábl a rozhodování přešlo na vojenské velení.
V listopadu roku 1918, kdy se říše hroutila, byla vyhlášena jeho abdikace a císař odjel do Nizozemska. Zbytek života strávil na zámku Doorn, kde zemřel v červnu roku 1941.
Přestože v exilu doufal v návrat na trůn, německá monarchie už obnovena nebyla. Vilém II. bývá připomínán jako panovník, jehož ctižádost a nejistota se spojily nešťastným způsobem a přispěly ke katastrofě, která proměnila celou Evropu.
Více o tomto panovníkovi naleznete v článku Vilém II. Pruský: Cesta k pádu německého císařství.





