Mince Vitellia

Vitellius (15–69) pocházel z rodiny, která se vypracovala teprve za předchozích císařů. Jeho otec Lucius Vitellius byl třikrát konzulem a patřil k důvěrníkům císaře Claudia, což synovi otevřelo cestu k nejvyšším úřadům.

Sám prošel konzulátem i správou provincie Afriky a proslul spíše jako společník císařů než jako státník. Antické prameny mu vyčítají poživačnost a rozhazovačnost, které se staly nejopakovanějším motivem jeho životopisů.

Koncem roku 68 ho císař Galba pověřil velením v Dolní Germánii. Bylo to rozhodnutí osudové, protože zdejší legie byly nespokojené a v lednu roku 69 provolaly Vitellia císařem, ještě než se dozvěděly o Galbově pádu.

Mezitím se v Římě chopil moci Otho. Vitelliovy oddíly pod velením zkušených důstojníků překročily Alpy a v dubnu roku 69 zvítězily v bitvě u Bedriaka. Poražený Otho si vzal život a senát nového vládce uznal.

Vitellius vstoupil do Říma teprve v létě. Vládl necelý půlrok, během něhož vyprázdnil pokladnu okázalými hostinami a nedokázal získat podporu ani v senátu, ani v provinciích.

Na východě se mezitím nechal provolat císařem Vespasianus, kterého podpořily syrské, judské i podunajské legie. Jeho vojsko vpadlo do Itálie a v říjnu roku 69 rozdrtilo vitelliovské síly v druhé bitvě u Bedriaka.

Císař se pokusil vyjednat abdikaci, jeho stoupenci mu to však nedovolili. V prosinci roku 69 byl v Římě dopaden, vláčen ulicemi a zabit. Vespasianus poté založil flaviovskou dynastii.

Rok čtyř císařů odhalil skutečnost, kterou se dosud dařilo zastírat. O tom, kdo bude vládnout, nerozhodoval senát ani dynastický nárok, ale legie, a tato zkušenost poznamenala celé další dějiny císařství.