Mince z mincovny Ginza, Edo (dnešní Tokio)
Ginza je dnes nejluxusnější tokijská čtvrť, jméno ale nese po mincovně. Roku 1612 tu byla zřízena dílna na ražbu stříbrných mincí a slovo ginza znamená doslova stříbrné místo. Po požáru roku 1872 se čtvrť proměnila v ukázku modernizace Japonska a vyrostla znovu z cihlových domů v západním slohu.
Řazení produktů
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Ginza je nejznámější nákupní čtvrtí Tokia a málokdo z návštěvníků tuší, že její jméno je numismatické. Slovo ginza znamená doslova stříbrné místo a odkazuje na mincovnu, která tu kdysi stála.
Zřízena byla roku 1612, tedy na počátku období Edo, kdy Japonsku vládl šógunát Tokugawa. Razily se v ní stříbrné mince a právě podle ní dostala celá čtvrť své jméno – to pak přežilo mincovnu samotnou o staletí.
Japonská měnová soustava té doby byla svébytná. Vedle sebe fungovaly zlato, stříbro i měď, přičemž stříbro se často nepočítalo na kusy, ale vážilo; mince tak měly blíž ke slitkům než k evropskému pojetí nominálu.
Zlom v dějinách čtvrti přinesl požár roku 1872, který téměř celou Ginzu zničil. Vláda období Meidži se rozhodla využít příležitosti a proměnit ji v ukázku modernizace země.
Vznikla tak čtvrť z ohnivzdorných cihlových domů se širokými ulicemi podle návrhu inženýrů v čele s Irem Thomasem Watersem. Následujícího roku byla dokončena nákupní promenáda v západním slohu s georgiánskými cihlovými domy.
Zpočátku to nebyl úspěch. Cihlové stavby špatně snášely japonské podnebí a s tradiční architekturou se míjely; trvalo léta, než si na ně obyvatelé zvykli a než se z čtvrti stalo místo, kam se chodí za novinkami.
Přesto se z Ginzy stal symbol pokroku. Šířila módu prostřednictvím novin i výkladních skříní a mezi světovými válkami zdomácněl výraz pro zahálčivé procházení se po Ginze. Dnes je to nejluxusnější tokijská adresa – s jménem, které pochází od mincovny.
Japonské mince období Edo jsou pro evropského sběratele objevem. Vypadají jinak než všechno, na co je zvyklý: oválné, obdélné i mincovní kusy s otvorem uprostřed, popsané znaky místo latinky – a přesto plnily tutéž úlohu jako tolary a dukáty na druhém konci světa.





