Mince z obecného kovu
Mince z obecného kovu jsou ražby z nedrahých kovů a slitin – mědi, bronzu, mosazi, mědiniklu, hliníku, zinku či oceli – u nichž kov není blíže určen. Patří sem hlavně drobné oběžné mince a sady oběžných mincí. Jejich hodnotu na rozdíl od zlatých a stříbrných mincí neurčuje obsah kovu, ale vydavatel.
Řazení produktů
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Obecné kovy se v mincovnictví používají od starověku. Vedle zlata, stříbra a elektronu byl hlavním mincovním kovem antiky bronz, slitina mědi s cínem, a v drobných hodnotách se uplatňovaly i další slitiny mědi, cínu a olova. Zatímco zlaté a stříbrné mince měly hodnotu danou obsahem drahého kovu, mince z obecných kovů platily hodnotou, kterou jim určil vydavatel.
V českých zemích zavedl roku 1561 Ferdinand I. Habsburský krejcar, drobnou minci platnou až do zavedení korunové měny roku 1892; byl první mincí, která přešla ze stříbra na bronz. V Anglii povolil královský patent na počátku 17. století ražbu měděných farthingů. Když za občanské války ustala, nahradili chybějící drobné obchodníci vlastními žetony, nejčastěji z mědi nebo mosazi.
V 19. století se rozšířil mědinikl. Švýcarsko s ním začalo roku 1850, Belgie razila od let 1860–1861 mince 5, 10 a 20 centimů ze slitiny 75 procent mědi a 25 procent niklu a Německo od roku 1873 feniky. Ve 20. století nahradil mědinikl stříbro i ve vyšších hodnotách, v Británii například od roku 1947.
Kov drobných mincí volí vydavatelé podle ceny a odolnosti. Když hodnota kovu přesáhne nominál, hrozí přetavování: britské penny z doby před rokem 1992 obsahovaly 97 procent mědi a v roce 2008 měl jejich kov vyšší hodnotu než nominál. Drobné mince se proto dnes často razí z oceli plátované mědí nebo niklem a americký cent je od roku 1982 ze zinku s měděným povrchem.





