Mince z olešnické mincovny
Olešnice (doložena od konce 13. století) bývala mincovnou slezského Olešnického knížectví, dnes v Polsku. Razili v ní Piastovci, od roku 1495 Minsterberkové, potomci krále Jiřího z Poděbrad, a po nich württemberští vévodové, kteří knížectví zdědili roku 1647 a drželi je až do roku 1792.
Řazení produktů
Výpis produktů
Stříbrný 6krejcar Sylviuse II. Fridricha z roku 1674 připomíná mincovnictví Württembersko-olešnického knížectví ve Slezsku. Spojuje reprezentativní portrét panovníka s...
Ovládací prvky výpisu
Olešnice (doložena od konce 13. století), polsky Oleśnica a německy Oels, leží asi 25 kilometrů severovýchodně od Vratislavi. Od roku 1313 byla sídlem samostatného Olešnického knížectví, jehož kníže Konrád I. složil roku 1329 lenní hold českému králi Janu Lucemburskému. Knížectví pak až do roku 1742 patřilo k zemím Koruny české. Mincovna zde podle polských historiků pracovala už koncem 13. století.
Roku 1492 vymřela zdejší větev Piastovců a o tři roky později knížectví koupili Minsterberkové, slezská větev pánů z Poděbrad. Vládli tu až do roku 1647 a mince razili ve svých mincovnách ve Wołówě, Złotém Stoku a v Olešnici. Za jejich vlády prošel olešnický hrad v letech 1542–1616 renesanční přestavbou na reprezentativní knížecí sídlo.
Po smrti Karla Bedřicha Minsterberského roku 1647 zdědili knížectví Württemberkové, kteří ho drželi až do roku 1792. I oni razili vlastní mince – v Olešnici a v Bierutówě. V 70. letech 17. století vedl olešnickou mincovnu za vévody Silvia II. Fridricha Württembersko-Olešnického mincmistr Samuel Pfahler.
Roku 1742 připadla Olešnice spolu s většinou Slezska Prusku. Knížectví roku 1792 přešlo na brunšvické vévody a jako samostatný celek zaniklo roku 1884.
