Římské siliquy
Římské siliquy jsou tenké stříbrné mince pozdního císařství, které se razily od doby Konstantina I. Velikého ve 4. století. Jejich hmotnost klesala z původních 3,4 g ke dvěma gramům i méně a západní ražby z přelomu 4. a 5. století bývají navíc často ostříhané na okrajích. Antické jméno mince neznáme.
Jméno siliqua je novodobé, antický název mince neznáme. Siliqua byla římská jednotka hmotnosti odvozená od semene rohovníku, odpovídala čtyřiadvacetině zlatého solidu, a v 19. století se ujal předpoklad, že stejnou hodnotu měla i stříbrná mince. Ztotožnění, které roku 1860 navrhl Theodor Mommsen, dnešní bádání odmítá, název se však ustálil.
Konstantinovy stříbrné mince vážily zpočátku asi 3,4 g, takzvaná těžká siliqua Constantia II. asi 3 g. Po reformě roku 355 klesla hmotnost na zhruba 2,2 g a západní mincovny razily koncem 4. a počátkem 5. století ještě lehčí kusy. Siliquami se podle numismatické zvyklosti nazývají i tenké stříbrné mince o 2–3 g až do 7. století.
Nejrozšířenějším typem je siliqua Honoria z mincovny Mediolanum z let 395–402 s opisem VIRTVS ROMANORVM a sedící bohyní Romou; databáze CANOA eviduje téměř pět tisíc exemplářů s průměrnou hmotností jen 1,03 g. Rychlá ražba zanechávala praskliny a stříbro se z okrajů odstřihávalo, nepoškozené kusy jsou proto vzácné. Siliquy tvoří i jádro anglického pokladu z Hoxne, který jich obsahoval 14 212.
