Bankrot

Bankrot je právní stav, kdy dlužník není schopen splácet své závazky věřitelům a soud formálně prohlásí jeho platební neschopnost, což vede k likvidaci majetku nebo reorganizaci dluhů. Tento institut, jehož název pochází z italského "banca rotta" (rozbitá lavice), umožňuje řízené vypořádání dluhů a poskytuje dlužníkům možnost nového začátku. Historie bankrotů od středověkých trestů smrti pro neschopné dlužníky po moderní Chapter 11 reorganizace odráží vývoj společenského pohledu na ekonomické selhání od morálního hříchu k přijatelné obchodní realitě.

Historie

Koncept bankrotu existoval již ve starověkých civilizacích, ačkoliv se dramaticky lišil od moderního pojetí. V Mezopotámii Chammurapiho zákoník z 18. století př. n. l. obsahoval ustanovení o oddlužení, včetně pravidelných "jubileí", kdy byly dluhy mazány. Starověké Řecko znalo dlužní otroctví, kde neschopný dlužník a jeho rodina se stávali otroky věřitele, což Solónovy reformy v 6. století př. n. l. částečně omezily. Římské právo rozlišovalo mezi cessio bonorum (dobrovolné předání majetku věřitelům) a venditio bonorum (nucený prodej majetku), což položilo právní základy moderního bankrotového práva.

Středověká Evropa zacházela s bankrotem jako s trestným činem srovnatelným s krádeží, přičemž trest mohl zahrnovat veřejné zostuzení, mučení nebo smrt. V italských městských státech 13. a 14. století, kolébce moderního bankovnictví, vznikl zvyk rozbíjet lavici (banca) neschopného obchodníka na tržišti jako symbol jeho vyloučení z obchodní komunity - odtud termín "banca rotta". Benátky zavedly v roce 1474 první formální bankrotový zákon, který rozlišoval mezi počestným neúspěchem a podvodným bankrotem. Florentské bankrotní právo ovlivnilo celou Evropu, když Medici a další bankovní domy rozšířili své operace napříč kontinentem.

Anglické bankrotní právo, kodifikované prvním statutem v roce 1542 za Jindřicha VIII., bylo původně výhradně trestní a zaměřené na potrestání podvodných dlužníků. Dlužnická vězení, kde neschopní dlužníci byli drženi často doživotně, se stala symbolem brutality systému. Charles Dickens, jehož otec strávil čas v Marshalsea dlužnickém vězení, zobrazil hrůzy tohoto systému v románech jako "Little Dorrit". Teprve Bankruptcy Act z roku 1705 zavedl koncept discharge (osvobození od dluhů) pro počestné dlužníky, což bylo revoluční uznání, že ekonomický neúspěch nemusí být morální selhání.

V českých zemích se bankrotní právo vyvíjelo pod vlivem rakouského práva, přičemž Josefínský konkursní řád z roku 1781 představoval první komplexní úpravu. Tento zákon zavedl princip par conditio creditorum (rovné zacházení s věřiteli) a stanovil pořadí uspokojování pohledávek. Průmyslová revoluce 19. století přinesla vlnu bankrotů tradičních řemesel neschopných konkurovat tovární výrobě. Krach vídeňské burzy v roce 1873 spustil řetězovou reakci bankrotů napříč Rakousko-Uherskem, včetně pádu mnoha českých bank a průmyslových podniků, což vedlo k zpřísnění bankrotního práva.

Americký přístup k bankrotu, ovlivněný protestantskou etikou druhé šance, byl od počátku liberálnější než evropský. Ústava USA z roku 1787 dala Kongresu pravomoc ustanovit jednotné bankrotní zákony, uznávajíc ekonomickou mobilitu jako základ amerického snu. Bankruptcy Act z roku 1898 zavedl trvalý federální systém s možností reorganizace místo likvidace. Velká hospodářská krize 30. let vedla k revoluci v bankrotním právu - Chandler Act z roku 1938 vytvořil Chapter 11 reorganizaci, umožňující firmám pokračovat v provozu během restrukturalizace dluhů.

Poválečné období vidělo postupnou harmonizaci bankrotního práva s důrazem na záchranu životaschopných podniků. Německé Insolvenzordnung z roku 1999 integrovala likvidaci a reorganizaci do jednotného řízení. Francouzské právo dává prioritu zachování zaměstnanosti před uspokojením věřitelů. Japonský systém Civil Rehabilitation Law umožňuje rychlou reorganizaci s minimálním soudním dohledem. Čínské bankrotní právo, zavedené až v roce 2007, kombinuje tržní principy s politickými zásahy k ochraně státních podniků.

Československé bankrotní právo bylo po roce 1948 fakticky zrušeno, protože v centrálně plánované ekonomice neexistoval koncept platební neschopnosti státních podniků. Podniky byly dotovány bez ohledu na efektivitu, což vedlo k masivní skryté insolvenci. Po roce 1989 musel být bankrotní mechanismus vytvořen znovu - zákon o konkurzu a vyrovnání z roku 1991 byl chaotický a vedl k tunelování majetku. Kumulace nedobytných úvěrů v českých bankách dosáhla 30% HDP, což vyžadovalo státní sanaci bank v hodnotě stovek miliard korun.

Finanční krize 2008 odhalila systémové problémy v globálním bankrotním systému - koncept "too big to fail" znamenal, že velké finanční instituce byly zachráněny daňovými poplatníky místo standardního bankrotního řízení. Lehman Brothers, jehož bankrot 15. září 2008 s dluhy 639 miliard dolarů byl největší v historii, spustil globální finanční paniku. General Motors a Chrysler prošly řízeným bankrotem s vládní pomocí, demonstrujíc politizaci bankrotního procesu. Evropská dluhová krize ukázala absenci mechanismu pro bankrot suverénních států.

Moderní bankrotní právo se vyvinulo v sofistikovaný nástroj alokace rizika a ekonomické restrukturalizace. Chapter 11 v USA umožňuje "prepackaged" bankroty dohodnuté předem s věřiteli, zkracující proces na týdny. "Debtor in possession" financování poskytuje likviditu během reorganizace. Specializované bankrotní soudy a profesionální správci zajišťují efektivní řízení. Cross-border insolvence podle UNCITRAL Model Law koordinuje mezinárodní případy. Osobní bankroty, kdysi tabu, jsou nyní běžné - v USA podává bankrot ročně přes 750 000 jednotlivců.

Pandemie COVID-19 vytvořila bezprecedentní vlnu insolvencí, kterou vlády oddálily moratorii a podpůrnými programy. "Zombie firmy" udržované při životě nízkými úrokovými sazbami a vládními podporami představují skrytou insolvenci odhadovanou na biliony dolarů. Kryptoměnové bankroty jako FTX demonstrovaly výzvy regulace nových technologií. Klimatická změna vytváří novou kategorii "stranded assets" - fosilní aktiva, která se stanou bezcennými, potenciálně spouštějíc vlnu bankrotů v energetickém sektoru.

Typy a proces bankrotu

Moderní bankrotní systémy rozlišují několik typů řízení podle situace dlužníka a cílů procesu. Likvidační bankrot (Chapter 7 v USA, konkurz v ČR) znamená prodej veškerého majetku a rozdělení výtěžku věřitelům podle zákonného pořadí. Reorganizační bankrot (Chapter 11, reorganizace) umožňuje dlužníkovi pokračovat v činnosti pod dohledem soudu s cílem restrukturalizovat dluhy a vrátit se k ziskovosti. Oddlužení (osobní bankrot) poskytuje fyzickým osobám možnost splatit část dluhů během 3-5 let a zbývající dluhy jsou odpuštěny.

Bankrotní proces začíná podáním insolvenčního návrhu dlužníkem (dobrovolný) nebo věřitelem (nedobrovolný), přičemž musí být prokázána platební neschopnost nebo předlužení. Soud ustanoví insolvenčního správce, který přebírá kontrolu nad majetkem a sestavuje seznam věřitelů a pohledávek. Věřitelé se organizují ve věřitelském výboru a hlasují o způsobu řešení. Preferenční a zajištění věřitelé mají přednost, nezajištění věřitelé často dostávají pouze zlomek pohledávky. Proces může trvat měsíce až roky podle složitosti.

Ekonomické a sociální důsledky bankrotu přesahují právní řízení - ztráta zaměstnání, poškození úvěrového ratingu, psychologický stres a sociální stigma. Pro ekonomiku bankroty představují mechanismus "kreativní destrukce", uvolňující zdroje z neefektivních použití. Věřitelé ztrácejí biliony ročně, což zvyšuje náklady úvěru pro všechny. Bankrotní turismus, kde dlužníci se přestěhují do jurisdikcí s příznivějšími zákony, vytváří regulatorní arbitráž. Morální hazard vzniká, když možnost bankrotu povzbuzuje nadměrné riskování.

Zajímavosti

• Donald Trump je jediný americký prezident, jehož společnosti prošly šesti bankroty (kasina a hotely), což použil jako důkaz obchodní zdatnosti tvrdíc, že "využil zákony této země" k svému prospěchu.
• Island v roce 2008 zažil faktický státní bankrot, když jeho tři největší banky s aktivy desetkrát převyšujícími HDP zkrachovaly, ale země se zotavila rychleji než očekávalo díky devalvaci měny a odmítnutí zachránit zahraniční věřitele.
• Město Detroit vyhlásilo v roce 2013 největší municipální bankrot v americké historii s dluhy 18 miliard dolarů, přičemž městské muzeum muselo ocenit své umělecké sbírky pro možný prodej věřitelům.