Edvard Beneš

Edvard Beneš byl československý politik, diplomat a státník, který jako druhý prezident republiky v letech 1935-1948 zásadně ovlivnil formování a osud československého státu. Jeho politická kariéra spojená s budováním první republiky, dramatem Mnichova, exilovým odbojem a poválečnými dekrety představuje jednu z nejkontroverznějších kapitol českých dějin. Benešovo jméno zůstává spojeno s ideou československé demokracie i s traumatem jejího dvojího zhroucení v letech 1938 a 1948.

Historie

Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Rakovníka jako nejmladší z deseti dětí rolníka Matěje Beneše. Díky podpoře starších sourozenců vystudoval gymnázium v Praze a filozofickou fakultu, kde získal doktorát z filozofie. Studoval také na Sorbonně a v Dijonu, kde obhájil doktorát práv. Jeho akademická kariéra začala jako docent sociologie na Karlově univerzitě, ale první světová válka změnila jeho život v politickou dráhu.

Během první světové války se stal nejbližším spolupracovníkem T. G. Masaryka v zahraničním odboji. Od roku 1915 působil v Paříži jako generální sekretář Československé národní rady, organizoval propagandu pro spojenecké uznání československé samostatnosti. Jeho diplomatické schopnosti se projevily při jednáních o vytvoření československých legií a získání podpory Dohody. Na pařížské mírové konferenci 1919 vedl československou delegaci a významně přispěl k uznání historických hranic Čech a Moravy.

Jako ministr zahraničí v letech 1918-1935 vybudoval Beneš československou diplomacii a prosadil zemi mezi respektované evropské státy. Byl architektem Malé dohody s Jugoslávií a Rumunskem, prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti v rámci Společnosti národů. Jeho největším úspěchem bylo spojenectví s Francií (1924) a přátelská smlouva se SSSR (1935). Po Masarykově abdikaci byl 18. prosince 1935 zvolen prezidentem republiky.

Mnichovská krize roku 1938 představovala největší tragédii Benešovy kariéry. Navzdory jeho diplomatickému úsilí západní mocnosti obětovaly Československo Hitlerovi. Beneš 30. září přijal mnichovský diktát a 5. října abdikoval. V exilu nejprve odmítnut západními spojenci, postupně obnovil diplomatické uznání. Od roku 1940 vedl prozatímní exilovou vládu v Londýně, organizoval zahraniční odboj a dosáhl anulování Mnichova. Jeho největším úspěchem bylo spojenecké uznání předválečných hranic.

Po návratu v květnu 1945 prosadil Beneš radikální transformaci státu - dekrety o znárodnění, konfiskaci německého a maďarského majetku a odsunu německého obyvatelstva. Snažil se o politiku mostu mezi Východem a Západem, ale únorový převrat 1948 ukázal iluzornost této koncepce. Po komunistickém puči odmítl abdikovat, ale nepodepsal novou ústavu. Zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, izolován a zlomen druhou národní katastrofou.

Politická filozofie a kontroverze

Benešova politická filozofie vycházela z přesvědčení o nutnosti kolektivní bezpečnosti malých národů a víry v demokracii západního typu. Jeho koncepce "socializující demokracie" měla spojit parlamentní systém se sociální spravedlností. Věřil v možnost spolupráce se Sovětským svazem při zachování demokratických institucí, což se ukázalo jako fatální omyl. Jeho technokratický přístup k politice často podceňoval emocionální a iracionální faktory.

Benešovy dekrety z let 1945-1946 zůstávají nejkontroverznější částí jeho odkazu. Konfiskace majetku a odsun tří milionů Němců představují dodnes předmět sporů historiků i politiků. Obhájci argumentují poválečnou situací a nutností zabránit opakování Mnichova, kritici poukazují na porušení lidských práv a princip kolektivní viny. Dekrety ovlivnily česko-německé vztahy na desetiletí a jejich platnost byla potvrzena i po vstupu do EU.

Jeho památka zůstává rozpolcená - pro jedny symbol demokratických tradic a státnické moudrosti, pro druhé ztělesnění národních tragédií a politických omylů. Rehabilitace po roce 1989 obnovila jeho místo v národní paměti, ale kritické přehodnocení jeho role pokračuje. Benešův osud symbolizuje tragédii střední Evropy mezi totalitními mocnostmi 20. století.

Zajímavosti

• Beneš byl vášnivý numismatik a vlastnil jednu z největších soukromých sbírek československých mincí, kterou věnoval Národnímu muzeu - obsahovala kompletní sady všech ročníků včetně zkušebních ražeb.
• Jeho vila v Sezimově Ústí měla tajný tunel vedoucí k Lužnici pro případ útěku, který nechal vybudovat po zkušenostech s Mnichovem a který nikdy nepoužil.
• Stalin mu při jednáních v Moskvě 1943 nabídl Zakarpatskou Rus výměnou za Těšínsko, Beneš odmítl a nakonec přišel o obojí - Zakarpatsko připojil SSSR a o Těšínsko se dělil s Polskem.