Hliník
Hliník je lehký, stříbřitě šedý kov, který se v numismatice a mincovnictví využívá především pro ražbu mincí nižších nominálních hodnot a nouzových platidel od první poloviny 20. století. Ačkoliv je třetím nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře, jeho oddělení v čisté formě bylo technologicky možné až od roku 1827, a průmyslová výroba započala teprve v roce 1886. Díky své nízké hustotě (2,7 g/cm³), dobré odolnosti proti korozi, elektrické vodivosti a relativně nízké ceně se hliník stal vhodnou alternativou pro mincovní kovy během ekonomických krizí, válečných konfliktů a v zemích s vysokou inflací. Pro sběratele představují hliníkové mince zajímavou specializovanou oblast numismatiky dokumentující ekonomické a politické výzvy moderní historie.
Historie
Historie využití hliníku v mincovnictví začíná v druhé polovině 19. století, kdy byl tento kov stále považován za vzácný a drahý. První experimentální hliníkové mince byly vyrobeny ve Francii kolem roku 1860 jako technologická kuriozita. Francouzská třetí republika pak v roce 1889 zavedla první regulérní hliníkové mince v hodnotách 5 a 10 centimů. Širší rozšíření hliníku v mincovnictví nastalo během první světové války, kdy nedostatek mědi a niklu vedl mnohé země k hledání alternativních materiálů. Německo zavedlo hliníkové mince již v roce 1916 a tento trend následovala řada dalších evropských států. Meziválečné období přineslo první systematické používání hliníku pro běžné oběžné mince v zemích jako Francie, Španělsko nebo Portugalsko. Zásadní rozmach přišel během druhé světové války, kdy byl hliník široce využíván pro okupační mince a nouzová platidla. Po válce se hliník stal standardním materiálem pro mince nižších hodnot v mnoha evropských měnových systémech. Významným milníkem byla francouzská reforma v roce 1960, která zavedla kompletní sérii hliníkových mincí pro nový frank. V 70. a 80. letech využívala hliník většina zemí východního bloku, stejně jako mnoho rozvojových zemí Afriky a Asie. S rostoucí inflací se v některých státech začaly objevovat i hliníkové mince vyšších nominálů. V současnosti je hliník a jeho slitiny používán pro mince nižších a středních nominálů v desítkách zemí světa.
Z materiálového a technologického hlediska se v mincovnictví využívá několik typů hliníku a jeho slitin. Čistý hliník (označovaný Al 99,5 nebo vyšší) byl používán hlavně v raných fázích a během válečných období pro nouzové ražby. Jeho výhodou je nízká cena a hmotnost, nevýhodou přílišná měkkost a náchylnost k mechanickému poškození. Hliníkové slitiny jako duraluminium (slitina Al-Cu-Mg) nebo silumin (Al-Si) poskytují lepší mechanické vlastnosti při zachování nízké hmotnosti. Nejrozšířenější je slitina Al-Mg (obvykle s 3-5% hořčíku), která nabízí optimální kombinaci odolnosti proti korozi, tvrdosti a možnosti ražby ostrých detailů. V některých zemích se používají také složitější slitiny jako alpaka nebo nordic gold, které obsahují hliník jako jednu z komponent. Z technologického hlediska představuje ražba hliníkových mincí určité výzvy – nízká hustota kovu vyžaduje větší objem pro dosažení vnímatelné hmotnosti, což vede k relativně velkým průměrům i u nižších nominálů. Hliníkové mince mají charakteristický vzhled s matně stříbřitou barvou a často velmi jemným reliéfem. Povrchová oxidace vytváří ochrannou vrstvu, která brání další korozi, ale může způsobit zmatnění nebo vznik bílého povlaku. Z hlediska životnosti v oběhu jsou čisté hliníkové mince méně trvanlivé než mince z tradičních mincovních kovů, což je částečně kompenzováno jejich nízkou výrobní cenou.
Význam pro investory a sběratele
Pro numismatiky představují hliníkové mince zajímavou specializovanou oblast s několika sběratelskými přístupy. Tematicky lze sbírat hliníkové mince podle historických období (válečné emise, poválečné rekonstrukce), geografických regionů nebo typologických skupin. Zvláště cenné jsou rané experimentální ražby z konce 19. století, nouzové emise z období světových válek a vzácné přechodové typy. Z investičního hlediska nemají běžné hliníkové mince významnou hodnotu z důvodu nízké ceny materiálu a často velkých nákladů. Výjimku tvoří unikátní ražby, zkušební kusy (patterns) a mince v perfektním stavu zachovalosti, které mohou dosahovat zajímavých cen na specializovaných aukcích. Výhodou pro začínající sběratele je relativní dostupnost a nízké vstupní náklady pro vytvoření reprezentativní sbírky hliníkových mincí z různých zemí a období.
Příklady
Mezi nejvýznamnější a nejzajímavější hliníkové mince patří:
- Francouzské centimes (1920-1940) – první systematicky používané hliníkové mince v Evropě
- Německé nouzové pfennig mince (1916-1923) – dokumentující ekonomickou krizi po první světové válce
- Indické paise (po 1950) – významná série demonstrující využití hliníku v rozvojových ekonomikách
- Československé haléře (1953-1993) – komplexní série hliníkových mincí různých období a politických systémů
Zajímavosti
- V době, kdy byl poprvé představen Napoleon III. na světové výstavě v Paříži v roce 1855, byl hliník vzácnější a dražší než zlato – císař používal hliníkové příbory jako luxusní zboží pro nejvzácnější hosty, zatímco běžní hosté jedli stříbrnými příbory a služebnictvo používalo zlaté příbory (které byly tehdy levnější než hliníkové).
- Během druhé světové války byla hodnota hliníku pro válečný průmysl tak vysoká, že v mnoha zemích probíhaly kampaně na sběr hliníkových předmětů včetně mincí – například ve Velké Británii bylo takto recyklováno více než 70 milionů hliníkových mincí z oběhu pro výrobu vojenských letadel.
- Nejlehčí oběžnou mincí na světě je malawiská 1 tambala z roku 1995, která je vyrobena z hliníku a váží pouhých 0,5 gramu – je tak lehká, že ve větru může být odfouknuta, což způsobovalo praktické problémy při jejím používání.
- Paradoxem hliníkových mincí je, že ačkoliv je hliník velmi běžný kov (tvoří 8% zemské kůry), jeho získávání a zpracování je energeticky velmi náročné – výroba hliníku spotřebuje přibližně 15 kWh elektřiny na kilogram, což je 5-10× více než u tradičních mincovních kovů jako měď nebo nikl.