Luteránství

Luteránství je hlavní větev protestantismu vzniklá z reformace Martina Luthera v 16. století. Klade důraz na spásu z Boží milosti skrze víru, autoritu Písma a bohoslužbu navazující na starší církevní tradici. Nejvíce se rozšířilo ve střední a severní Evropě.

Historie

Luteránství vyrůstá z reformního hnutí, které se spojilo se jménem Martina Luthera (1483–1546), augustiniánského mnicha a univerzitního teologa ve Wittenbergu. Za symbolický začátek reformace se považuje rok 1517, kdy Luther vystoupil proti praxi odpustků a otevřel spor o to, jak člověk dosahuje odpuštění a spásy. Kritika se rychle přenesla od jednotlivých zneužití k širším otázkám autority církve, role tradice a výkladu Bible. Reformní proud zároveň navázal na starší evropské snahy o nápravu církve a na humanistické prostředí, které podporovalo práci s původními texty.

V průběhu 20. let 16. století se z teologické polemiky stal zásadní společenský a politický konflikt. Reformace se šířila kázáním, tiskem a podporou části měst i územních vládců v říši. Lutherova exkomunikace a spory s císařskou mocí vedly k tomu, že se reformní hnutí muselo vymezit nejen vůči Římu, ale i vůči jiným reformním proudům. Právě tato potřeba jasného vyznání víry vyústila v předložení Augsburského vyznání na říšském sněmu v Augsburgu roku 1530. Text, spojený především se jménem Filipa Melanchthona, shrnul hlavní body učení a položil základ pozdější konfesní identity. Teologické spory i mocenské střety pokračovaly, a proto se v polovině století postupně hledala i právní pravidla soužití vyznání v rámci Svaté říše římské.

Zlomem se stal Augšpurský náboženský mír z roku 1555, který uznal luterské vyznání jako legální součást říšského náboženského uspořádání. Tím se luteránství stabilizovalo jako církevní tradice se svou správou, školstvím i bohoslužebnou praxí. Současně ale uvnitř luterského prostředí probíhaly spory o výklad některých článků víry (například vztah víry a skutků, povahu Kristovy přítomnosti v eucharistii nebo roli dobrých skutků v životě křesťana). Tyto neshody vedly k sepsání Formule svornosti (1577), která měla sjednotit učení a ukončit nejvyhrocenější vnitřní konflikty. Na ni navázalo vydání Knihy svornosti (1580), souboru luterských vyznavačských spisů, jenž dodnes tvoří konfesní základ mnoha luterských církví.

V českých zemích měl Lutherův proud výrazný ohlas už v 16. století, mimo jiné díky živé městské kultuře, školství a kontaktům se sousedními oblastmi. Vedle domácích reformačních tradic se zde luterské prvky promítly i do společných snah nekatolických stavů o vyznání víry. Důležitým dokumentem se stala Česká konfese z roku 1575, která byla v letech 1609–1620 považována za legální základ luteránství v Čechách. Po porážce stavovského povstání a následné rekatolizaci se však veřejný prostor pro luteránství výrazně zúžil a jeho další vývoj se na dlouho přesunul do exilu či do oblastí mimo české země.

Učení a bohoslužebná praxe

Luteránská tradice se opírá o důraz na ospravedlnění člověka z Boží milosti skrze víru, nikoli na základě zásluh. Bible je chápána jako nejvyšší norma učení, zatímco církevní tradice má význam tehdy, pokud je s Písmem v souladu. V praxi to vedlo k tomu, že se bohoslužba často zjednodušila oproti pozdně středověké podobě, ale neztratila liturgickou strukturu: zachovala čtení z Písma, kázání, společnou modlitbu i zpěv. Výrazným rysem se stala práce s mateřským jazykem v kázání a v části liturgie, což posilovalo srozumitelnost pro širší veřejnost.

Za klíčové svátosti se v luteránství obvykle považují křest a eucharistie (Večeře Páně). V učení o eucharistii luteránství trvá na reálné Kristově přítomnosti, i když způsob jejího vyjádření se liší od římskokatolické teologie. Důležitou roli má také zpověď v podobě vyznání hříchů a rozhřešení, byť její postavení se může lišit podle konkrétní církve. Pro luterskou spiritualitu je typický důraz na „povolání“ (smysluplnost každodenní práce a odpovědnosti) a na to, že víra se má projevovat v životě člověka, nikoli jako prostředek ke spáse, ale jako její přirozený důsledek.

Organizace luterských církví se historicky vyvíjela různě: někde se prosadila biskupská struktura, jinde správa řízená synody a sbory. Společným znakem bývá centrální postavení kázání, vzdělávání duchovních a podpora školství. Konfesní identitu mnoha luterských církví dodnes vymezuje soubor vyznání zvaný Kniha svornosti, který shrnuje hlavní články víry a vymezuje se vůči tehdejším sporům v rámci reformace.