Max Švabinský

Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský, se narodil 17. září 1873 v Kroměříži jako nemanželský syn šestnáctileté Marie Švabinské. Jeho otec Jan Novotný, student bydlící v podnájmu u rodiny Švabinských, opustil dům, jakmile se dozvěděl o těhotenství. O malého Maxe pečovala kromě matky širší rodina včetně dědečka Františka a pratet.

Umělecké nadání se u Švabinského projevilo mimořádně brzy. Již v deseti letech vystavoval svá díla ve výloze kroměřížské lékárny, kde si vysloužil přezdívku „zázračné dítě". Po studiích na německé reálce v Kroměříži, kterou nedokončil, byl v roce 1891 přijat na pražskou Akademii výtvarných umění. Zde studoval v ateliéru Maxmiliána Pirnera a absolvoval v roce 1897. Grafické technice se vyučil u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. Téhož roku vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes.

V letech 1898–1899 pobýval v Paříži, kde se seznámil s impresionismem a secesí. Roku 1901 obdržel první cenu České akademie věd a umění a byl přijat za jejího dopisujícího člena. Prvního mezinárodního uznání se mu dostalo v roce 1904, kdy získal zlatou medaili na světové výstavě v americkém St. Louis.

Po jmenování profesorem Akademie výtvarných umění v roce 1910 založil grafickou speciálku, kterou vedl do roku 1927. V letech 1926–1939 převzal po Vojtěchu Hynaisovi figurální malířskou školu. Osmkrát byl zvolen rektorem Akademie. V roce 1918 stál u zrodu Sdružení českých umělců grafiků Hollar, které se stalo nejvýznamnějším grafickým spolkem v Československu.

Švabinského tvorba vycházela z akademického historismu devatenáctého století a novoromantismu, v některých dílech se projevil secesní symbolismus. K jeho nejslavnějším obrazům patří Splynutí duší (1896), připomínající tvorbu Danta Gabriela Rossettiho, a především Chudý kraj (1900), považovaný za kvintesenci české secese. Z dalších významných děl lze jmenovat Velkou rodinnou podobiznu (1905) a monumentální plátno Žně (1927), za které obdržel Velkou výroční cenu České akademie věd a umění.

V grafice měl zakladatelský význam pro moderní českou tvorbu. Proslul dřevoryty Rajská sonáta (1917–1920) a Básník a múza (1932) či litografickými ilustracemi k Hugově Satyru. Vynikl rovněž jako portrétista významných osobností – zvěčnil mimo jiné Jaroslava Vrchlického, Mikoláše Aleše, Josefa Mánesa či T. G. Masaryka.

Monumentální díla vytvořil pro katedrálu sv. Víta v Praze – vitráže Seslání Ducha svatého v kapli sv. Ludmily a Poslední soud v okně jižní lodi (1937–1939) a mozaiky. V roce 1932 byl jmenován členem-korespondentem francouzského L'Institut National de France a madridské Real Academia de Bellas Artes. O rok později mu Masarykova univerzita v Brně udělila čestný doktorát.

Po druhé světové válce patřil Max Švabinský mezi první československé umělce jmenované národními umělci (1945). V roce 1951 obdržel Československou cenu míru, o rok později Státní cenu a v roce 1958 Řád republiky a Řád práce. Zemřel 10. února 1962 v Praze ve věku 88 let. Jeho ostatky spočívají na vyšehradském hřbitově.

Švabinského bankovky a poštovní známky

Na počátku třicátých let převzal Max Švabinský pomyslné žezlo hlavního tvůrce československých bankovek po Alfonsi Muchovi. Podle jeho návrhů vznikly jedny z nejkrásnějších platidel v dějinách Československé republiky, která dodnes patří k vrcholným dílům užitého umění.

Stokoruna vzoru 1931, vydaná do oběhu 25. října 1932, zobrazuje na averzu chlapce se sokolem, státní znak a alegorii Svobody. Na reverzu je portrét prezidenta T. G. Masaryka, který se tak dočkal zobrazení na bankovce ještě za svého života. Rytinu provedl Ferdinand Schirnböck. Při výrobě byla použita nekonvenční technika zvaná „Orlovův pestrotisk", která dodala bankovce charakteristický pestrý podtisk. Tato stokoruna byla později zvolena „stokorunou století" v anketě České národní banky.

Tisícikoruna vzoru 1934, uvedená do oběhu 7. prosince 1935, nese na rubu portrét Františka Palackého, historika a „otce národa". Rytinu vytvořil Karel Wolf. Tato bankovka reprezentovala v době svého vzniku nejvyšší nominální hodnotu – odpovídala přibližně měsíčnímu platu úředníka nebo ceně malého automobilu. V roce 1937 získala čestný diplom na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži a byla oceněna jako nejlepší bankovka světa. Používala se až do roku 1953.

Třetí bankovkou podle Švabinského návrhu měla být pětitisícikoruna s portrétem Antonína Švehly, jejíž realizace se však protahovala a nakonec k ní nikdy nedošlo. Z tohoto návrhu byl použit pouze malý státní znak na bankovku 5000 Kč vydanou v roce 1945.

V oblasti filatelie navrhl Švabinský emisi poštovních známek s portrétem T. G. Masaryka v roce 1920 (hodnoty 125, 500 a 1000 haléřů) a jubilejní emisi k pátému výročí republiky v roce 1923. Jeho kresba byla upravena i pro emisi k 75. narozeninám prezidenta Masaryka v roce 1925.

K 150. výročí Švabinského narození vydala v roce 2023 Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v hodnotě 200 Kč. Autorem návrhu je MgA. Josef Oplištil. Na lícní straně je zachycen fragment nejslavnějšího Švabinského obrazu Chudý kraj, rubová strana nese portrét umělce.

• Švabinského stokoruna z roku 1931 byla zvolena nejkrásnější českou stokorunou dvacátého století.
• Tisícikoruna z roku 1934 získala v Paříži titul nejlepší bankovky světa a byla považována za jedno z nejlépe chráněných platidel proti padělání.
• Chaloupka v Kozlově u České Třebové, kde Švabinský pobýval, je dnes muzeem s interiérem zachovaným v původní podobě.
• Švabinský byl osmkrát zvolen rektorem pražské Akademie výtvarných umění – rekordní počet v dějinách instituce.