Probéř

Probéř byl pracovník středověké mincovny odpovědný za zkoušení kvality a ryzosti přepáleného stříbra, jeho cejchování a vážení před předáním zkontrolovaného drahého kovu úředníkům mincovny. Tento specializovaný řemeslník představoval klíčovou kontrolní instanci zajišťující kvalitu kovu určeného pro ražbu mincí a jeho práce přímo ovlivňovala důvěryhodnost vydávaných platidel.

Historie

Funkce probéře vznikla v českých zemích společně s rozvojem organizovaného mincovnictví ve 13. století. První probéři působili při knížecích dvorech, kde kontrolovali kvalitu stříbra dodávaného ke ražbě denárů. S založením královské mincovny v Kutné Hoře za vlády Václava II. se probéřství stalo samostatným specializovaným řemeslem s přesně definovanými pravomocemi a odpovědnostmi.

Probéři tvořili elitní skupinu mezi mincovními zaměstnanci. Museli prokázat nejen technické znalosti metalurgie a chemie, ale také absolutní důvěryhodnost. Při nástupu do funkce skládali přísahu na evangelium a zavazovali se k naprosté poctivosti při manipulaci s drahými kovy. Za podvod nebo zpronevěru hrozily nejpřísnější tresty, včetně useknutí ruky nebo upálení. Jejich pečeť a cejch byly chráněny jako státní symboly.

Ve 14. století, během vlády Karla IV., byl vydán mincovní řád přesně definující povinnosti probéře. Musel kontrolovat veškeré stříbro přicházející do mincovny, ať již z dolů, od kupců nebo z přetavených starých mincí. Každá dodávka procházela třístupňovou kontrolou: vizuální prohlídkou, zkušebním tavením malého vzorku a prubířskou zkouškou. Teprve po úspěšném absolvování všech testů mohl probéř stříbro ocejchovat svou osobní značkou.

Významnou změnu přineslo zavedení pražského groše roku 1300. Vyšší hodnota těchto mincí vyžadovala přísnější kontrolu kvality stříbra. Probéři museli garantovat minimální ryzost 933/1000, což bylo na tehdejší dobu mimořádně náročné. Vyvinuli proto sofistikované metody včetně kupelační zkoušky, která umožňovala stanovit obsah stříbra s přesností na jednotky promile.

V období husitských válek došlo k částečnému rozvratu mincovního systému. Mnoho zkušených probéřů uprchlo nebo zahynulo, což vedlo k poklesu kvality ražených mincí. Po stabilizaci poměrů za Jiřího z Poděbrad byla funkce probéře obnovena s ještě přísnějšími pravidly. Nově museli probéři vést podrobné účetní knihy s evidencí veškerého zkontrolovaného kovu, tyto záznamy podléhaly pravidelné revizi královskými úředníky.

S nástupem Habsburků v 16. století se systém probéřství dále zdokonalil. Ferdinand I. nařídil, aby každá mincovna měla minimálně dva probéře, kteří se vzájemně kontrolovali. Zavedl také povinné mistrovské zkoušky před cechovní komisí v Praze. Probéř musel prokázat znalost všech zkušebních metod, schopnost rozpoznat falešné zlato a stříbro a dovednost přesného vážení na lékárnických vahách. Tato tradice přetrvala až do zrušení cechovního systému v 19. století.

Pracovní postupy a zkušební metody

Probéř využíval širokou škálu zkušebních metod pro stanovení kvality a ryzosti drahých kovů. Základní metodou byla prubířská zkouška pomocí prubířského kamene, černého křemence, na kterém zanechávaly různě ryzí slitiny charakteristické stopy. Porovnáním barvy čáry s referenčními vzorky dokázal zkušený probéř určit ryzost s přesností na desítky promile.

Přesnější byla kupelační zkouška, při které se malý vzorek kovu tavil s olovem v kupelační pánvi. Olovo pohlcovalo nečistoty a po jeho odpaření zůstalo čisté stříbro nebo zlato. Rozdíl hmotnosti před a po zkoušce určoval ryzost kovu. Probéř musel dokonale ovládat práci s váhami, které dosahovaly přesnosti na desetiny granu, což odpovídá přibližně 0,006 gramu.

Po úspěšném otestování probéř cejchoval každý kus kovu svou osobní značkou a značkou mincovny. Následně kov vážil na úředních vahách za přítomnosti písaře, který zaznamenával hmotnost do mincovních knih. Zkontrolovaný a označený kov pak předával úředníkům mincovny k dalšímu zpracování. Probéř ručil za správnost svých údajů vlastním majetkem i životem.

Zajímavosti

• Probéřská značka byla dědičná a přecházela z otce na syna, některé rodiny probéřů působily v mincovnách po několik generací
• Probéři nosili při práci speciální zástěry z jemné kůže, které se pravidelně vypalovaly pro získání drahého kovu zachyceného v pórech
• V kutnohorské mincovně měl hlavní probéř právo nosit meč, což bylo jinak výsadou šlechty a městského patriciátu
• Zkušený probéř dokázal podle zvuku dopadající mince na kovovou desku rozpoznat falešnou ražbu
• Probéřské váhy byly tak citlivé, že musely být umístěny v bezprůvanové komoře a dotýkat se jich směl pouze probéř
• Některé probéřské rodiny střežily tajné receptury na zkušební kyseliny, které umožňovaly přesnější stanovení ryzosti