Probéř

Probéř byl pracovník středověké mincovny, který kontroloval kvalitu drahého kovu určeného k ražbě. Jeho úkolem bylo zejména zkoušet „přepálené“ (zkujněné) stříbro, kov přejímat, cejchovat a vážit, aby se do mincovního provozu dostával materiál odpovídající požadovanému standardu.

Historie

Probéř patřil do okruhu mincovních řemesel a úředních funkcí, které vznikly z praktické potřeby hlídat jakost a množství kovu. Ve středověku byl mincovní provoz citlivý na každou odchylku: rozdíl v ryzosti nebo v dodaném množství mohl znamenat významnou finanční ztrátu, a zároveň mohl ohrozit důvěru v ražby. Proto se ve vyspělejších mincovních centrech postupně vyčleňovaly specializované role, které měly zajistit, aby se drahý kov do výroby dostával ve správné podobě a aby byl řádně evidován.

Samotné zkoušení kovu navazovalo na hutnické postupy zpracování stříbra. Mincovny často přejímaly kov už po určitých krocích rafinace – v dobové terminologii se mluví o „přepáleném“ stříbře, tedy o stříbře, které prošlo čištěním a bylo připraveno k dalšímu použití. V takové fázi bylo klíčové ověřit, zda kov odpovídá očekávané ryzosti a zda není „znehodnocen“ příměsemi. Probéř proto stál na rozhraní mezi hutí a mincovnou: zajišťoval kontrolu toho, co mincovna skutečně přijímá, a tím chránil jak mincovní hospodářství, tak reputaci vydávaných mincí.

V praxi šlo o práci, která vyžadovala zkušenost i důvěryhodnost. Probéř musel umět rozpoznat odchylky v kovu, pracovat s váhami a značkami, a současně postupovat podle zavedených pravidel. Protože mincovnictví bylo zpravidla panovnickým regálem a zdrojem příjmů, byla kontrola kovu zároveň součástí širšího systému dohledu nad mincovnou. Probéř nebyl „jen řemeslník“, ale důležitý článek kontrolního řetězce, na němž stálo, zda se v mincovně dodržuje standard a zda je účetně i materiálově vše v pořádku.

Práce probéře a význam pro mincovnu

Probéř zkoušel stříbro, cejchoval je a vážil. Cejchování znamenalo označení zkontrolovaného kovu tak, aby bylo jasné, že prošel přejímkou a že má být připuštěn do mincovního provozu. Vážením se hlídalo nejen to, kolik kovu mincovna převzala, ale i to, z jakého množství se má následně razit – tedy základ pro hospodářské vyúčtování a kontrolu výtěžnosti. Tím probéř pomáhal předcházet podvodům, záměnám materiálu a nejasnostem v evidenci.

Po kontrole předával probéř zkontrolovaný drahý kov úředníkům mincovny. Tím se odpovědnost přesouvala z fáze přejímky do vlastního výrobního procesu, kde následovala příprava slitin, střížků a samotná ražba. Probéřova práce tedy měla přímý dopad na kvalitu výsledných mincí: pokud by do mincovny prošel kov s nevhodnou ryzostí nebo nejasným původem, promítlo by se to do stability měny i do důvěry obchodníků a obyvatelstva.

V numismatickém kontextu je pojem probéř užitečný zejména při popisu organizace historických mincoven. Připomíná, že „mince“ nevznikala jen úderem razidla, ale byla výsledkem celého systému, v němž měly své místo hutě, zkoušení kovu, vážení, evidence i úřední dohled. Právě takové funkce – byť dnes méně známé – tvořily základ, bez něhož by středověké mincovnictví nemohlo fungovat spolehlivě.