Richard Wagner

Richard Wagner (1813–1883) byl německý skladatel romantismu, reformátor opery a autor textů ke svým dílům. Proslul koncepcí hudebního dramatu, bohatou orchestrovou řečí a systémem příznačných motivů. Jeho opery se dodnes hrají zejména v Bayreuthu, kde vznikl festival spojený s jeho odkazem.

Historie

Richard Wagner se narodil 22. května 1813 v Lipsku a postupně se vypracoval v jednu z nejvlivnějších osobností evropské hudby 19. století. Už v raných letech se zajímal nejen o skladbu, ale i o divadlo a literaturu – pro jeho další vývoj bylo typické, že se nechtěl spokojit s rolí „dodavatele hudby“, nýbrž usiloval o jednotný jevištní tvar, v němž hudba, slovo, gesto i výtvarná stránka tvoří jeden celek. Tato představa se později spojila s pojmem Gesamtkunstwerk (všeumělecké dílo), který se stal jedním z klíčových výrazů wagnerovské estetiky.

Po prvních působeních v divadlech mimo velká centra a po skladatelských pokusech se prosadil operami, v nichž ještě navazoval na romantickou tradici, zároveň však hledal vlastní cestu. K jeho raným úspěchům patří Bludný Holanďan, Tannhäuser a Lohengrin, kde se výrazně projevuje zájem o legendy, mýtus a středověkou symboliku. V této době také získal zkušenost s dirigováním a operním provozem, což později využil při prosazování vlastních inscenačních představ.

Zásadním předělem byla léta kolem revolučních událostí roku 1848 a povstání v Drážďanech (1849), po nichž se dostal do politicky nebezpečné situace a následovala dlouhá léta mimo Německo. Exil (mimo jiné ve Švýcarsku) byl pro něj paradoxně velmi plodný: formuloval zde své teoretické názory na hudební drama a pracoval na dílech, která znamenala zlom v dějinách opery. Právě v této etapě postupně vznikal plán monumentální tetralogie Prsten Nibelungův, která čerpá z germánských a severských mýtů a v níž skladatel spojil hudbu i libreto do jednotné struktury.

V 60. letech 19. století se jeho situace výrazně zlepšila díky podpoře Ludvíka II. Bavorského, obdivovatele Wagnerovy tvorby. Panovník mu pomohl stabilizovat finanční i společenské postavení, přesto byl Wagner v Mnichově zároveň zdrojem sporů a odporu části veřejnosti i politiků. Wagnerův život byl dlouhodobě provázen konflikty – uměleckými, osobními i ideovými – a také stíny jeho publicistiky, která vyvolává kontroverze až do současnosti.

Vrcholným symbolem jeho umělecké i organizační ambice se stal Bayreuth. V roce 1871 si Wagner vybral toto město jako místo pro vlastní festivalové divadlo a v letech 1872–1875 zde vyrostlo Festivalové divadlo Richarda Wagnera podle jeho koncepčních požadavků (s realizací architekta Otto Brückwalda). Roku 1876 se uskutečnily první Bayreuthské slavnosti spojené s uvedením Prstenu Nibelungova, čímž vznikla tradice, která dodnes patří k nejvýznamnějším operním událostem světa. Wagner zemřel 13. února 1883 v Benátkách, avšak jeho estetika i způsob práce s hudebním divadlem nadále zásadně ovlivňovaly skladatele, režiséry i kulturní debaty po celé Evropě.

Dílo a znaky wagnerovského stylu

Wagnerova tvorba je typická posunem od „číslové“ opery k souvislému dramatickému toku. Často se mluví o tzv. nekonečné melodii, kdy se hudba přelévá bez ostrých předělů mezi áriemi a ansámbly, a o propracované orchestraci, v níž orchestr není pouhým doprovodem, ale aktivním nositelem významu. Zásadní roli hrají leitmotivy (příznačné motivy) – krátké hudební myšlenky spojené s postavami, předměty či idejemi, které se v průběhu díla proměňují a pomáhají posluchači orientovat se v ději i v psychologii postav.

Mezi nejznámější wagnerovská díla patří vedle tetralogie Prsten Nibelungův také Tristan a Isolda, často uváděná jako mezník v harmonickém myšlení 19. století, dále Mistři pěvci norimberští a pozdní Parsifal, který Wagner spojoval s ideou slavnostního „scénického zasvěcovacího díla“. Specifická je i skutečnost, že Wagner psal libreta sám a budoval je na mytických či legendárních látkách, aby mohl vytvářet nadčasové modely lidských konfliktů (moc, touha, vina, vykoupení, loajalita). V inscenační praxi se jeho díla často spojují s vysokými nároky na pěvce, orchestřiště i režijní koncepci, což je jedním z důvodů, proč se kolem Wagnera vytvořila mimořádně silná interpretační tradice i živé, někdy vyhraněné pole názorů.