Šátečky

Šátečky byly ve středověku zvláštní platidlo v podobě úzkých proužků tkané látky, používané zejména pro drobné platby. Zmiňuje je cestovatel Ibráhím ibn Jákúb při své cestě po slovanských zemích v letech 965–966, kde uvádí i jejich přepočet k mincím.

Historie

O šátečkách se nejčastěji mluví v souvislosti s raně středověkým prostředím střední Evropy, kde se vedle mincí a surového stříbra uplatňovaly i různé „náhradní“ formy platidel. Nešlo o peníze v moderním smyslu, ale o praktickou pomůcku pro směnu v prostředí, kde mohlo být kvalitního oběživa nedostatek, nebo kde se drobné hodnoty obtížně řešily jednou mincovní jednotkou.

Klíčovým pramenem je zpráva Ibráhíma ibn Jákúba, židovsko-arabského cestovatele a obchodníka, který v druhé polovině 10. století navštívil slovanské země. Jeho popis bývá ceněn právě tím, že se dotýká každodenní praxe obchodu a placení. Šátečky v něm vystupují jako platidlo určené výhradně k placení, tedy nikoli jako běžný textilní materiál vyměňovaný podle váhy či kvality, ale jako jednotka s ustálenou „počítanou“ hodnotou v místních poměrech.

Podle uvedené zprávy existoval i jednoduchý přepočet na mince: deset šátečků mělo odpovídat jednomu denáru. Takové vyjádření je důležité, protože ukazuje vztah mezi mincovním oběhem a platidly mimo minci. Denár byl v raném středověku základní stříbrnou mincí, ale ne vždy se hodil pro drobnou směnu. Šátečky tak mohly fungovat jako praktický „drobnější“ prostředek, který umožňoval platby v hodnotách pod jeden denár bez nutnosti minci dělit nebo používat jiné komplikované přepočty.

Šátečky tedy představují zajímavý příklad „peněz mimo minci“: ukazují, že raně středověká ekonomika mohla kombinovat oficiální mincovní jednotky s praktickými náhradními platidly, která usnadňovala každodenní transakce. Z numismatického hlediska jsou cenné hlavně jako doklad toho, že samotná mince nebyla vždy jediným prostředkem placení a že měnová praxe mohla být pestřejší, než naznačuje pouhý přehled ražených nominálů.

Podoba, použití a přepočet

Šátečky měly podobu úzkých proužků tkané látky, které byly zřejmě připravené tak, aby se daly snadno počítat a předávat. Jejich „hodnota“ nespočívala jen v materiálu, ale také ve společenské dohodě, že takový proužek představuje určitou jednotku při placení. V praxi to mohlo znamenat, že šátečky byly vyráběny v přibližně podobné velikosti a že se v oběhu přijímaly podle počtu, nikoli podle individuálního posuzování každého kusu.

Nejznámější údaj je přepočet 10 šátečků = 1 denár. Tento vztah ukazuje, že šátečky fungovaly jako drobné platidlo navázané na mincovní měřítko, podobně jako se později uplatňovaly dílčí jednotky různých mincí. Zároveň to naznačuje, že šátečky nebyly vnímány jen jako zboží, ale jako prostředek směny s „pevnou“ počítanou hodnotou v rámci místních zvyklostí.

V dnešním popisu šátečků je důležité odlišit je od běžného textilu v obchodě: látky se v raném středověku běžně směňovaly, ale šátečky jsou specifické právě tím, že byly používány „jen k placení“. Proto se o nich mluví v numismatice a v dějinách peněz jako o pomocném platidle v době, kdy se peněžní oběh teprve stabilizoval a kdy se vedle mincí uplatňovaly i jiné praktické formy směny.