Shibuichi

Shibuichi je tradiční japonská slitina mědi a stříbra, ceněná pro jemné šedé odstíny a schopnost získat řízenou patinu. Nejčastěji obsahuje zhruba čtvrtinu stříbra, ale poměr se může měnit podle požadované barvy a vzhledu povrchu v kovotepectví a šperkařství.

Historie

Shibuichi patří do skupiny japonských „barevných kovů“ označovaných jako irogane, u nichž není klíčová jen samotná barva slitiny, ale také to, jak se chová při povrchové úpravě. Samotný název (jap. 四分一) se vykládá jako „čtvrtina“, což odkazuje na často uváděnou „základní“ recepturu kolem jedné čtvrtiny stříbra a zbytku mědi. V praxi ale nešlo o přísnou normu: řemeslníci používali různé poměry, aby dosáhli jemných tónů od světlejší šedi až po tmavší, kouřové odstíny. Důležitá je právě tato proměnlivost – shibuichi není jedna jediná chemicky přesná směs, spíše tradiční rodina stříbrno-měděných slitin s podobným vzhledem a chováním při patinování.

Největší význam získalo shibuichi v japonském uměleckém kovářství a zlatnictví raného novověku. Ve spojení s obdobím Edo (17.–19. století) se často zmiňuje jeho využití na ozdobných kovových částech japonských mečů, kde se uplatňovala kontrastní hra materiálů: tmavé slitiny, světlé šedě, zlacení i drobné plastické detaily. Pro takovou práci byl shibuichi ideální, protože působí ušlechtileji než samotná měď, ale zároveň je poddajnější a „živější“ na povrchu než čisté stříbro. Řemeslníci navíc mohli změnou podílu stříbra ovlivnit výsledný odstín po patinaci a vytvářet velmi jemné barevné přechody bez použití emailu nebo barviv.

Klíčovou součástí tradice se stala patinace, často spojovaná s postupy označovanými jako niiro, při nichž se povrch slitiny chemicky upravuje tak, aby získal stabilní, tlumený tón. V textech o japonských slitinách se v této souvislosti objevuje i výraz rokushō pro látku či směs používanou v patinačních lázních. Právě kombinace vhodného poměru mědi a stříbra a následné řízené patinace umožňuje dosáhnout charakteristických šedí s nádechem modři, zeleně nebo hnědi – efekt, který je pro shibuichi typický a v tradiční estetice velmi ceněný.

Po společenských změnách v 19. století, kdy se omezilo nošení mečů a proměnilo se postavení tradičních dílen, se část mistrů přeorientovala na dekorativní předměty a výtvarné řemeslo. Shibuichi tak nezmizelo, jen se přesunulo do jiných oblastí – do šperku, drobné plastiky, okrasných předmětů a později i do moderního autorského kovu. V současnosti se s ním setkáme jak u řemeslníků navazujících na japonské techniky, tak u tvůrců mimo Japonsko, kteří hledají klidnou, „neokázalou“ barevnost kovu a povrch, který dobře stárne. Přestože jde o materiál známý hlavně z uměleckého řemesla, jeho studium má hodnotu i pro historiky – ukazuje technologickou vyspělost dílen, estetické preference doby a způsoby, jak se v kovu „vypráví“ barvou a strukturou místo malby.

Složení, vzhled a využití

Základní shibuichi se často popisuje jako slitina přibližně 25 % stříbra a 75 % mědi, avšak v praxi existují výrazné odchylky – od velmi nízkého podílu stříbra až po směsi, které dávají světlejší šedé tóny. Právě složení určuje, jak bude materiál působit před patinací i po ní: vyšší podíl stříbra obvykle vede k světlejším a „čistším“ šedím, zatímco měď zvýrazňuje tmavší, hlubší odstíny. Pro výsledný efekt je zásadní i povrchová úprava (leštění, jemné zdrsnění, rytina) a způsob patinace, protože u shibuichi se estetika často „dotváří“ až v poslední fázi práce.

V řemeslné praxi se shibuichi používá tam, kde je žádoucí tlumená elegance a kontrast s jinými kovy. Dobře funguje vedle tmavších měděných slitin, vedle zlacených detailů i vedle čistého stříbra, protože nabízí „mezipolohu“ – šedý tón, který neruší, ale přitahuje pozornost jemností. Časté je také spojování s technikou vrstvených a vzorovaných slitin mokume-gane, kde se střídají různé kovy a po odkrytí vrstev vzniká kresba připomínající dřevo. Shibuichi do takových kombinací přináší chladnější šedé pole, které zvýrazní kresbu a zjemní celkový dojem.

Z hlediska symboliky a výtvarného účinku je shibuichi materiál „na ticho“: místo lesku sází na odstín, hloubku a práci se světlem. Proto se uplatňuje zejména v autorském šperku, dekorativním kovu, uměleckých aplikacích a někdy i v medailérství, kde může šedá patina dobře podtrhnout reliéf. Vždy ale platí, že největší síla shibuichi spočívá v kombinaci materiálu a povrchové chemie – teprve patinace dá slitině její typický, rozpoznatelný charakter.