Shibuichi

Shibuichi je tradiční japonská slitina stříbra a mědi vyvinutá pro dekorativní kovové práce, která po patinaci získává škálu barev od šedé po tmavě zelenou. V numismatice představuje shibuichi rafinovanou alternativu k dražším materiálům, přičemž japonské pamětní mince a medaile kombinující shibuichi s jinými slitinami patří mezi technicky nejsofistikovanější numismatické artefakty Asie.

Historie

Shibuichi, což v japonštině znamená "jedna čtvrtina", vzniklo v Japonsku během období Muromači ve 14. století jako vedlejší produkt experimentů s výrobou shakudō. Japonští kováři objevili, že slitina obsahující přibližně jednu čtvrtinu stříbra a tři čtvrtiny mědi vytváří po chemické úpravě jemné šedozelené odstíny připomínající starou bronz nebo kámen. První použití shibuichi bylo dokumentováno na součástech buddhistických rituálních předmětů, kde jeho tlumené barvy symbolizovaly pokoru a střídmost zenové filozofie.

Rozvoj shibuichi nastal v období Momoyama a raném Edo mezi 16. a 17. stoletím, kdy se stalo oblíbeným materiálem pro kozuka - malé nože připevněné k pochvě meče, a kogai - jehlice na úpravu účesu. Mistři školy Gotō rozvinuli techniky kombinování shibuichi se zlatem, stříbrem a shakudō, vytvářejíce vícebarevné kompozice nedosažitelné v evropském kovářství. Shibuichi se stalo symbolem kultivovaného vkusu a jeho odstíny byly pojmenovány poetickými termíny jako "ranní mlha" nebo "měsíční svit na vodě".

Období Edo přineslo standardizaci složení shibuichi - oficiálně uznávané stupně obsahovaly 23 procent, 33 procent a 40 procent stříbra, každý s charakteristickou barvou po patinaci. Cechové předpisy přísně kontrolovaly kvalitu a zakazovaly padělání pomocí levnějších slitin. Shibuichi se používalo nejen pro vojenské účely, ale i pro civilní předměty jako jsou kiseruzutsu - pouzdra na dýmky, inrō - lékovky a netsuke - přívěsky. Technika irogane, kombinování různých barevných slitin včetně shibuichi, dosáhla umělecké dokonalosti.

Modernizace Japonska po restauraci Meidži v roce 1868 přinesla nové aplikace shibuichi. Japonská císařská mincovna začala používat tuto slitinu pro pamětní ražby a státní vyznamenání. Export uměleckých předmětů ze shibuichi na Západ během období japonismu ovlivnil evropské a americké umělce. Tiffany & Co. a další luxusní firmy začaly napodobovat japonské techniky, ale nikdy nedosáhly autenticity originálních patinačních procesů. Současné použití shibuichi je omezené na restaurování historických artefaktů, výrobu tradičních řemesel a limitované edice luxusních produktů.

Technické vlastnosti a patinace

Složení shibuichi se tradičně pohybuje mezi 5 až 50 procenty stříbra, zbytek tvoří měď. Nejběžnější poměr 25 procent stříbra vytváří po patinaci elegantní šedozelenou barvu. Proces patinace využívá roztok rokushō podobný jako u shakudō, ale s modifikacemi pro dosažení specifických odstínů. Přidání zlata nebo arsenu v stopových množstvích mění výslednou barvu.

Mikrostruktura shibuichi po patinaci obsahuje vrstvy oxidů a sulfidů, které interferují se světlem a vytvářejí charakteristické barvy. Tato patina je extrémně tenká - pouze několik nanometrů - ale stabilní po staletí. Kombinace různých stupňů shibuichi s rozdílným leštěním umožňuje vytvářet gradientní efekty napodobující přírodní materiály jako kámen nebo dřevo.

Zajímavosti

• Některé historické shibuichi obsahuje stopy rtuti, která byla přidávána pro dosažení modrofialových odstínů
• Mistr Kano Natsuo vytvořil v 19. století shibuichi panel zobrazující všech 53 stanic cesty Tōkaidō s různými odstíny šedi
• Apple zvažoval použití shibuichi pro limitovanou edici iPhone, ale technika se ukázala příliš nákladná
• Největší známý objekt ze shibuichi je ceremoniální gong v chrámu Chion-in vážící přes 70 kilogramů
• Sovětští metalurgové se v 50. letech pokoušeli reprodukovat shibuichi pro vojenské účely, ale neznali tajemství patinace
• Rolex vyrobil v roce 2020 unikátní hodinky s ciferníkem ze shibuichi v aukci pro charitu za 1,2 milionu dolarů