Stagflace

Stagflace je ekonomický stav, kdy se současně objevuje vysoká inflace, slabý nebo nulový hospodářský růst a zpravidla i zvýšená nezaměstnanost. Pro ekonomiku je problematická tím, že zdražování neprovází růst příjmů a běžné nástroje proti inflaci mohou ještě více brzdit výkon.

Historie

Stagflace jako pojem vznikla v druhé polovině 20. století, když se ukázalo, že inflace a hospodářský útlum nemusí stát proti sobě. Dříve se často předpokládalo, že ekonomika se pohybuje mezi dvěma extrémy: buď je poptávka silná a ceny rostou, nebo je růst slabý a inflace se zklidňuje. Praxe ale ukázala, že mohou nastat situace, kdy ekonomika „stojí“, přesto ceny dál rostou a lidé ztrácejí kupní sílu.

Za typický příklad se považují 70. léta 20. století v řadě vyspělých zemí. Do ekonomiky tehdy zasáhly zejména ropné šoky a další nákladové tlaky, které zdražily energie a vstupy pro výrobu i dopravu. Firmám se zvýšily náklady, což se promítalo do cen, zatímco výkon hospodářství byl brzděn dražšími vstupy, nejistotou a často i poklesem investic. Zároveň se v některých zemích prohlubovala mzdově-cenová spirála, kdy růst cen vyvolával tlak na růst mezd a ten následně znovu zvyšoval náklady a ceny.

Stagflace byla pro ekonomickou politiku mimořádně nepříjemná i proto, že tradiční „protinfl ační“ a „protirecesní“ přístupy mohou jít proti sobě. Když se stát nebo centrální banka snaží inflaci brzdit přísnější politikou (vyšší úroky, omezení úvěrů), obvykle tím utlumí poptávku a může zhoršit růst a zaměstnanost. Naopak podporovat růst dodatečným „přilitím“ peněz do ekonomiky může inflaci ještě zrychlit. V 70. a 80. letech tak stagflace významně ovlivnila debatu o tom, jakou roli hrají očekávání, nabídka a náklady ve srovnání s čistě poptávkovým vysvětlením inflace.

V pozdějších desetiletích se slovo stagflace používá i jako varování v okamžicích, kdy ekonomiku zasáhnou nákladové šoky (například prudké zdražení energií) a současně slábne růst. Neznamená to, že každé zpomalení s vyšší inflací je automaticky stagflace v „učebnicovém“ smyslu, ale termín zůstává užitečný pro popis situace, kdy se zhoršují dvě klíčové věci najednou: životní náklady rostou a ekonomika nepřináší odpovídající růst příjmů a pracovních míst.

Projevy a dopady v praxi

Podstatou stagflace je kombinace tří jevů, které se navzájem posilují. Inflace snižuje reálnou hodnotu mezd a úspor, takže domácnosti omezují spotřebu. Slabý růst nebo stagnace znamenají méně investic a horší výkonnost firem, což brzdí tvorbu pracovních míst. Vyšší nezaměstnanost pak dále tlumí poptávku a zvyšuje sociální napětí. Výsledkem může být prostředí, v němž je pro firmy i domácnosti těžší plánovat, protože ceny rostou, ale ekonomické vyhlídky se nezlepšují.

Typickým spouštěčem bývá nabídkový či nákladový šok: například skokové zdražení energií, surovin nebo dopravy. Ten zdraží výrobu, firmy promítnou náklady do cen, ale zároveň se kvůli dražším vstupům a nejistotě může snížit výroba a investice. Pokud se k tomu přidá oslabení produktivity nebo dlouhodobé strukturální potíže, může se ekonomika „zaseknout“ ve stavu, kdy se inflace drží vysoko i bez silné poptávky.

Pro hospodářskou politiku je důležité rozlišit, co inflaci táhne. U stagflace obvykle nestačí řešit jen poptávku, protože část problému leží v nabídce a nákladech. Vedle měnové politiky tak roli hrají i opatření, která podporují produktivitu, konkurenci, efektivitu energetiky a pružnost trhu práce. V praxi se stagflace projevuje zhoršením životní úrovně a nejistotou, protože domácnosti platí více, ale ekonomika jim nedává jednoduchou cestu, jak výpadek kupní síly nahradit.